Máma čůrá na zahradě za boudou

„Honzo, máš tady tátu?“ Zeptal se mě tehdy na chalupě soused Jarda. Mně bylo čerstvých osmnáct, rodiče ten víkend někam odjeli a já se na chalupu vypravil sám s naší mourovatou kočkou.

Vedle nás bydleli potomci starousedlíků, Jarda s Milenou. Dva mladí lidé s asi čtyřletým synkem Jaroušem. Milena byla výstavní ženská, dobře věděla, jak ji svýma pubertálníma očima přímo hltám. Přišlo mi, že si mě neodpustila maličko provokovat, jen tak aby to nebylo moc nápadné. Měl jsem dojem, jakoby přede mnou občas náhodou zavlnila boky nebo se předklonila o fous víc, než bylo potřeba. Ale možná se mi to jen zdálo.

Jarda byl fajn chlap, kamarádil se s našima a já ho měl rád, protože se ke mně odevždy choval jako k dospělému. Ale měl jednu slabou stránku, byl až neuvěřitelně nešikovný. A tak mi po jeho dotazu na přítomnost mého taťky bylo jasné, že potřebuje s něčím pomoct.

„Ne, Jardo, dneska jsem tady sám s kočkou.“ Vypnul jsem sekačku, kterou můj taťka vyrobil ze starého dětského kočárku a kouknul po kočce, která seděla u myší díry.

„Honzo, to je smůla,“ podrbal se Jarda ve vlasech. „Vyměňuju splachovací zařízení na záchodě a nějak si s tím nevím rady. Myslíš, že bys ty sám...?“

Ani nestačil domluvit a já už začal horlivě kývat, jakože s radostí. Tyhle drobné práce mě vždy bavily, táta se snažil o to, abych si jednou neutrhnul ostudu v manželství. A navíc Jardova důvěra poslala moje sebevědomí někam k oblakům.

No, nebudu to protahovat, trochu jsem se přecenil. Celý vnitřek splachovací nádržky byl zarezlý, voda nešla pořádně zavřít a my si tam na tom záchodě připadali trochu jako Pat s Matem. Když byla louže, v níž se krom materiálu válelo nářadí největší, strčila do dveří hlavu Milena. V průsvitných letních šatech vypadala sice úžasně, ale neusmála se na nás. Možná se chtěla jen zeptat, kdy s tím už budeme konečně hotoví, ale když uviděla tu spoušť, jen zakroutila hlavou. A vypadla tak rychle, že jsem se ani nestihl pokochat pohledem na její vyvinutý hrudní koš, natož na prosvítající kalhotky, obepínající její pozadí.

Bojovali jsme udatně a nakonec se ukázalo, že Jarda přece jen není tak nešikovný, jak si o něm všichni mysleli. Po další čtvrthodině úporného snažení byl záchod opraven a podlaha vytřena, dokonce jsme stihli i uklidit nářadí.

Poplácali jsme se s Jardou po rameni a vyšli ven. Naše kočka mezitím prolezla plotem a pro změnu číhala na myš pár metrů od nás. Synek Jarouš ji pozoroval s takovým zaujetím, jako by snad chtěl tu drobnou šedou potvůrku ulovit sám. Jeho otec ho však vyrušil: „Jarouši, zaběhni za mamkou, ať nám uvaří kafe, už jsme hotoví.“

Jarouš odtrhl zrak od kočky, zaškaredil se na nás za to vyrušení a pak pronesl jasným zvonivým dětským hláskem, že ho musela slyšet půlka vesnice: „Máma čůrá na zahradě za boudou. Já ji tam viděl.“

No to bylo něco pro mě. Představil jsem si Milenu, jak sedí na bobku s letními šaty vyhrnutými někam k poprsí. A jak s kalhotkami staženými až ke kotníkům poodhaluje nejintimnější partie svého těla. Úplně jsem zkoprněl a asi i pootevřel ústa.

V tu chvíli se zpoza boudy na zahradní náčiní vynořila Milena. Byla celá dorůžova, určitě musela Jarouše slyšet. Pak pohlédla na mně, jak na ni zírám s otevřenou pusou a okamžitě jí muselo být jasné, která bije. Četla v mých myšlenlách jako v otevřené knize a dočetla se tam to o těch vyhrnutých šatech, o stažených kalhotkách i o všem ostatním. Na moment se zarazila, přemýšlela, jak pořádně zpražit toho puberťáka i s jeho představami.

„Když moment počkáte, tak dostanete kafe i se štrůdlem.“ Prohlásila s hranou rázností. Pak si vyměnila krátký pohled s Jardou a otočila se ke mně: „Ale jestli si myslíte, pánové, že to budete mít s obsluhou nahoře bez, tak to si budete muset zajít někam úplně jinam.“

Aby bylo finále celého toho odpoledního divadla dokonalé, vstoupila na scénu naše mourovatá kočka a s hrdostí sobě vlastní složila Mileně k nohám čerstvě ulovenou myš.