Hodně se toho nedávno napovídalo o právu dětí navštěvovat jakoukoli hospodu a celé to na mě dělalo dojem, jakoby hospodský, který je tam nechce mít, byl zločinec, jemuž je třeba zavřít podnik. Anebo rovnou zavřít jeho samotného.
Abych byl přesný, jde o právo rodičů, respektive dospělého doprovodu brát děti do takových zařízení. Ano, samozřejmě moderní hyperkorektní doba tomu nahrává a běda každému hospodskému, který by se dovolil zpěčovat, hned by si zadělal na popotahování od úřadů. Jenom se přitom jaksi pozapomíná na jednu věc. Ptáte se na jakou? Tak moment, přátelé, trochu vás budu napínat, zavzpomínám si na své hospodské dětství a vy musíte chvilku vydržet.
***
„Mami, tati, půjdeme zase v neděli na oběd do restaurace?“ Ptával jsem se dychtivě svých rodičů ve věku někdy pod deset let.
„Tentokrát ne, Honzíku, je to drahé, víš, že chodíme maximálně tak jednou za měsíc, musíš si ještě dva týdny počkat,“ dostávalo se mi odpovědi. A já sklopil uši, trpělivě čekal a těšil se, až nastane vytoužený den D. Totiž neděle N.
Bílé nažehlené ubrusy na stolech, někdy i ta kytička ve váze, nezaměnitelná vůně veřejného stravovacího zařízení a hlavně klid, rušený jen tichými pohyby číšníků v kvádrech s motýlkem a cinkáním příborů konzumujících hostů.
Ne, nemyslete si, nechodili jsme do „jedniček,“ na to jsme neměli, ale do restaurací druhé cenové skupiny, o kterých naši usoudili, že, jak se to říká? Aha, už vím, že nenaruší morální výchovu nezletilého jedince. Co pamatuju, tak do dvou a snad je tady můžu i jmenovat, je to už spousta let a bůhví, jestli ještě existují. Tedy do vršovického Edenu kousek nad Slávií nebo do Marsu na Kubáni.
Už pohled do jídelního lístku mě potěšil, mohl jsem si vybrat a nebyl odkázán na jídlo, které maminka doma uvařila. Třeba hovězí vývar s játrovými knedlíčky za kačku dvacet a cikánskou roštěnou s rýží bratru za osm šedesát. A k tomu limonádu. Dodnes netuším, jaká byla skutečná kvalita těch pokrmů, domácí úrovně asi nedosahovala, ale mně to chutnalo a coby malý kluk jsem byl unesen celým tím prostředím.
A pivo! To si dával samozřejmě jen tatínek, někdy točené, jindy lahvové, které mu číšník elegantně nalil do sklenice přímo u stolu. Ten závěrečný krouživý pohyb lahve v jeho ruce byl pro mě něco jako obřad, možná jsem se podvědomě těšil, až jednou vyrostu a budu si ho moct dát také.
Při placení nastal vpravdě rituál. Číšník sečetl útratu, dvakrát podtrhnul, tasil kasírtašku od pasu jako nějaký kovbojský kolt a jal se vyčkávat. Tatínek ocenil jídlo a obsluhu tuzérem, co pamatuji, zaokrouhlil požadovanou částku na celé koruny nahoru a ještě jednu přidal. Pokud byl jó spokojený, přidal i dvě, a to se vám pak číšník mohl uklanět. To byly ceny, co? No, však i platy tomu tak nějak odpovídaly.
Po obědě následovala pěší procházka domů, neměli jsme to daleko a já celou tu půlhodinku ani nezazlobil, protože jsem byl šťastnej jak malej kluk. No, ne jak, protože malej kluk jsem tehdy byl doopravdy. Ale to už je strašně dávno, co naděláš.
***
Takže kde jsem to prve přestal? Aha, slíbil jsem vám prozradit, nač se jaksi pozapomíná, když se dnes bojuje za přístup dětí do hospod za každou cenu. Zapomíná se na pocity toho dítěte, teda jestli se mu tam líbí, jestli se nenudí a jestli je aspoň maličký ždibíček šťastné, jako já býval tenkrát. Nebudu nad tím sáhodlouze spekulovat, popíšu vám situaci, kterou jsem viděl tento týden.
Na pražském Černém Mostě hnedka u autobusového nádraží, ze kterého jezdím domů, je hospoda. Teda hospoda, nechci ten podnik pomlouvat, sám se tam stavuji, když mi ujede spoj a pivko nemají špatné. Ale útlocitní lidé by řekli pajzl, být ještě dneska cenové skupiny, byla by to s bídou čtyřka. Žádné ubrusy, žádné kytičky na stolech, jídlo tam neservírují, natož aby vařili, maximálně si můžete koupit balenou housku z chlaďáku. Takže spíš než hospoda je to jen nálevna, a pokud chcete jít na záchod, doporučuju galoše a ucpávky do nosních dírek.
Leč jakožto člověk otrlejšího ražení jsem tam ten večer zavítal na skoro celou hodinu, neb spoj mi frnknul před nosem a v pozdních hodinách už to moc často nejezdí. Nechal jsem si načepovat půllitr zlatavého moku s bílou pěnou, odsunul se s ním dozadu ke stolku a jal se pozorovat okolí.
Kousek dál u stolku seděli tři pánové tak kolem čtyřicítky nad pivem a jejich společnost doplňovala malá, odhadem šestiletá holčička. Chlapi rozhodně nevypadali na to, že taky čekají na autobus, spíš přišli pokecat. Byli tam už, když jsem vstoupil a stejně tak, když jsem odcházel. Vedli mezi sebou klasické hospodské řeči, popíjeli půllitr za půllitrem a myslíte si, že se některý z nich o to děvčátko zajímal? Nezajímal, dokonce nebylo ani poznat, ke komu patří a jestli je některý z nich jejím tátou.
Co udělá normální rodič, když vezme dítě do hospody ne kvůli jídlu, ale aby si tam s někým popovídal? Dělí svou pozornost mezi společníky a potomka tak, aby ho zabavil, případně mu s sebou vezme nějaké hračky nebo něco na malování. Nikoli zde, děvčátko se celý čas nudilo a krátilo si dlouhou chvíli hraním s ušmudlanými pivními tácky, případně popíjením kofoly přímo z flašky. Tedy z plastové láhve, ani se nikdo neobtěžoval, aby mu přinesl sklenici. Co jsem si všimnul, tak na záchodě nebylo, a tudíž nepotřebovalo ani holínky a ani špunty do nosu. Zato hrdinně olizovalo špunt od své flašky, který mu několikrát spadl na zem a zakutálel se pod stůl.
A tak jsem srovnával, jak jsem se v té dávné restauraci v dětství míval já a přišlo mi té holčičky líto, že na tom není podobně. Možná si teď řeknete, že jsem cimprlich a outlocita, a že se jí tam přece nedělo nic zlého. Máte pravdu, nikdo jí neubližoval, jenom se nudila a ještě k tomu měla ty pivní tácky a tu flašku kofoly na hraní.
Takže vlastně komfort. Opravdu komfort? Nu nevím, být hospodský v takovém pajzlu a mít na své straně právo, asi bych tam ty tři kumpány s takhle malým dítětem nepustil ani za cenu ušlé útraty, i kdyby si dávali koňak s kaviárem. A jako prarodič bych tam své prapotomstvo u příležitosti posezení s přáteli rozhodně nevzal. Vy snad ano?
