O kočkách se říká, že jsou sobecké a falešné. Že si jdou jen za svým vlastním cílem a náklonnost projevují pouze jako účelový nástroj, když chtějí něčeho dosáhnout. Je to pravda?
Ráno mě kočky probudily dávno před budíkem. Lísaly se ke mně obě dvě, jakoby mě chtěly sníst samou láskou. V kuchyni si dávaly navzájem přednost v otírání se o moje nohy, sehrály takovou malou estrádu slušného vychování. Takže žádná sobeckost, ale láska k člověku a k sobě navzájem.
Jakmile jsem jim položil plné misky před čumáčky, rázem bylo vše jinak a ukázala se jejich pravá tvář. Navzájem na sebe prskaly, aby toho náhodou některá nestačila zkonzumovat víc. Když byly misky prázdné, už se ke mně kočky nelísaly, ani poděkování jsem se nedočkal. Jen pohrdavě mávly ocasem a zmizely venku, aby se tam vzápětí popraly o myš. Takže naopak žádná láska k člověku nebo k sobě navzájem, ale ryzí sobeckost.
Tak jak je to tedy, jsou falešné a egocentrické nebo dokážou mít rády? Odpověď je jednoduchá, netřeba o tom dlouze spekulovat, stačí si všímat drobných detailů. Mimovolných gest, nevědomky vyjádřených řečí kočičího těla.
Ségro, budu nad tebou držet ochrannou tlapku celej život.
Člověče, budu s tebou už napořád.
Kdo prožil s kočkami celý život, ví své a s odpovědí na otázku z nadpisu ani mžik kočičího oka neváhá.
