Prodavačky a pokladní v čelákovické Bille jsou fajn kočky. Tedy většinou, pokud se zrovna špatně nevyspí nebo se po ránu nepohádají s partnerem.
Jezdím tam nakupovat prakticky každou sobotu a za ta léta je už většinou znám. Tedy ne jmény, nikdo nás nepředstavil, ale dokážu odhadnout, která se na člověka usměje nebo která s ním ráda prohodí pár slov, pokud zrovna nemá hrozný kvalt.
Klasická situace u pokladny. Paní za kasou bere jeden kousek mého nákupu za druhým. Najednou se zarazí: „Tyhle banány jste si zapomněl zvážit, není tu cedulka.“
Co teď dál, když za mnou narůstá frontička lidí a všichni se tváří, jakoby se báli, aby se jim doma nepřipálila husa v troubě? Abych nemusel obíhat celý krám, většinou projdu za kasu, poprosím někoho, kdo zrovna nakupuje ovoce, aby mi to zvážil a banány mu přes skleněnou stěnu podám.
Pokud však u kasy sedí jedna taková příjemně baculatá pokladní, tak mám kliku. Ta se jen usměje, vezme banány do ruky, otevře si klíčkem „zkratku“ a odběhne je zvážit se slovy: „To se přece může stát každýmu.“
Hned bych jí za to dal pusu, ale buď je se mnou manželka nebo se bojím, že by si to ta hezká pokladní mohla špatně vyložit. Holt to asi chce tréning a častěji zapomínat zvážit ovoce a zeleninu.
Nebo u pultu, kde vám naváží uzeniny. Někde v zázemí, kam není vidět, někdo krájí různé salámy, šunky a podobné lahůdky z velkých šišek na tenké plátky a prodavačky si je odtamtud nosí do proskleného pultu.
Přijdu a jelikož bez brýlí pořádně nevidím na cedulku, jen ukážu a řeknu: „Prosím dvacet deka tady tý šunky.“
Pohledná prsatá prodavačka odváží dvacet dva a půl deka, usměje se a optá, jestli to tak může nechat. Kývnu, mám radost, že bude víc masa a ještě si řeknu o dvě větší jitrničky.
„Je to všechno?“ Zeptá se poté, co zváží tu zabíjačkovou lahůdku. Když už nic nechci, vše úhledně srovná, dva malé balíčky strčí do většího pytlíku a ten přelepí vytištěnou cenovkou.
„Šmarjá, nezlobte se, já zapomněl, že manželka chtěla deset deka mortadely, mohla byste mi ji, prosím, dát?“ Tvářím se omluvně, protože prodavačka už oslovila zákazníka za mnou.
Následuje povzdech. Ne prodavačky, ale toho zákazníka za mnou, protože mu kvůli mně zřejmě ujede autobus. Prodavačka neprotestuje, neprotáčí panenky, je holt zvyklá. Anebo si mě pamatuje, ví, že už jiný nebudu a že mám vlastně kliku, když jsem si nakonec vzpomněl a nedostanu doma vynadáno.
Je to sice řetězec, který se v lecčems nevyrovná farmářským potravinám, ba ani zboží, které se dá nakoupit „za čárou,“ ale já tam přesto jezdím nakupovat rád. „Čáru“ mám daleko a na farmářské trhy natrefím jenom občas. Nebo spíš nejsem dost důsledný, abych na ně chodil pravidelně.
A tak mě napadá, jak je možné, že když jsem v té čelákovické Bille minulou sobotu koupil šunku, objevil jsem pak doma mezi plátky umně ukrytý kus vepřové kůže?
Musela se tam dostat nějakým omylem, protože jak ty fajn holky znám, určitě by ji tam nedaly úmyslně. Jsou to přece kočky profesionálky, které vědí, že když si někdo chce koupit něco s kůží, řekne si třeba o koleno nebo o ovar, ale rozhodně ne o šunku.
To přece dá rozum. Nebo si myslíte, že ne?
