Kráska

Několikrát jsem ji v tom odlehlém koutě městského parku zahlédl už dřív. Minula mě vždy bez povšimnutí, nesla se jako královna, dobře si vědomá svých půvabů. Mladá a urostlá, nádherné velké oči, široký obličej. Však jsem se do ní vpíjel pohledem, pokaždé jsem se za ní ještě otočil.

Bylo to dávno, tehdy jsem byl mladý a odvážný, usmyslel jsem si, že ji musím mít. Pokud se mi ji nepodaří získat napořád, tak aspoň na chvilku ji uchopit do náručí a potěšit se s ní v objetí.

Nejprve jsem na ni zkoušel promluvit, pozdravit ji a zapříst rozhovor. Tvářila se, jako kdyby byla hluchá, jako bych tam ani nebyl. A tak postupně v mé nerozvážné mysli uzrávalo rozhodnutí. Už jsem znal hodinu, kdy tím místem pravidelně prochází, ukul jsem tedy plán. Byv pevně rozhodnutý se jí zmocnit, tu léty zavátou noc před svým činem jsem oka nezamhouřil.

Druhého dne jsem na nic jiného nemyslel, nemohl jsem se dočkat, než padne podvečer. Seberu odvahu? Jak to přijme? Pomůže mi můj šarm, jímž jsem si byl naivně tak jistý? Padne mi do náručí nebo budu mít z ostudy kabát?

Postavil jsem se za strom a tiše čekal, bál jsem se, že tlukot mého srdce mě předem prozradí. Pak jsem ji spatřil, jak nic netušíc zpoza zákruty cestičky mým směrem vychází. Jako slunce. Zahřeje mě nebo dočista spálí?

Byl jsem jak smyslů zbavený, uchopil jsem ji a pevně k sobě přivinul. Jednala bleskurychle, ale já nepustil, jsem přece chlap a těch pár šrámů vydržím.

Vzápětí však nastal prudký zvrat, snad přesvědčil jsem ji kouzlem svých dotyků. Přestala se bránit a já nemohl uvěřit svému štěstí, vždyť ona najednou v mém náručí začala příst. Snad pět minut se ode mě nechala hladit, já si tu krátkou chvilku spletl s věčností. Závěrem však jako by se rozhodla se mnou zažertovat na rozloučenou. Párkrát mě jemně pleskla přes tvář svým nádherně huňatým dlouhosrstým ocasem, seskočila a zmizela v nedalekém křoví.