Až doteď jsem žil v naivním přesvědčení, že jména ničivým orkánům, způsobujícím kromě nedozírných materiálních škod též vážné újmy na zdraví a dokonce i ztráty životů, přidělují výhradně meteorologické instituce.
Mýlil jsem se, není to tak docela pravda. Jméno pro takovou spoušť si může člověk koupit třeba u Ústavu meteorologie berlínské Svobodné univerzity za, bratru, několik stovek euro. Například orkán, který se s ohromnou ničivou silou prohnal v první polovině tohoto týdne Evropou, dostal jména hned dvě. Prvním byla Ciara, to získal od britského meteorologického ústavu a druhým pak Sabina, které mu dle sebe opatřila jistá Sabine K.
A tak mě, veskrze nemoderně a trapně dobromyslně smýšlejícího člověka, napadají prostinké otázky. Jaképak asi motivy vedou tyhlety Sabiny a lidi jí podobné, aby svá jména propůjčovali ničivé zkáze? Aby si mohli myslet, že tu strženou střechu, ten lesní polom a to převrácené auto s mrtvým člověkem uvnitř má na svědomí cosi, co se za moje peníze jmenuje po mně? Aby si ve skrytu své duše mohli říkat: „ó, jak jsem mocný, vždyť jsem to vlastně (bohužel nepřímo) způsobil já“?
Jací takoví lidé jsou, jak asi uvažují, co za tím vězí?
Možná pocit méněcennosti, který se jako maličký mindráček zrodil už v dětství, pak byl postupně přiživován, až v dospělosti přerostl ve velemegasupermindrák. A teď si žádá svou daň, chce být kompenzován pořádným pustošícím božím dopuštěním. No nic, tohle je spíš hodno léčby na psychiatrickém oddělení.
Nebo snad nadutost, pýcha a touha po zviditelnění svého ega, přerostlého do obludných rozměrů. S pocitem, že jedině takhle je to dnes cool a kdyby ten člověk své jméno vichřici nekoupil, skončil by dočista out. Jo, tak tady by už asi nepomohl ani ten doktor Chocholoušek.
Krmen nekonečnou přehršlí mediálních senzací, jsem asi jako každý z nás shlédl spoustu zpráv o řádění nejrůznějších přírodních živlů. Byv občas v nesprávný čas na nesprávném místě, jsem byl párkrát očitým svědkem takového božího dopuštění. V těch chvílích mě vždycky přišlo líto lidí, které to postihlo a napadaly mě otázky, jak bych jim mohl být prospěšný.
Třeba té paní, bydlící u rozvodněného potoka a mající v obýváku půldruhého metru vody, bych chlácholivě položil ruku na rameno se slovy: „To nic, Jaruško, všechno zas bude dobrý. Nenechte se rušit, já vám jen přišel říct, že ta povodeň, která vám ničí dům, se jmenuje Honza. Osobně po mně, víte!“
Ne, tak tohle teda děkuji, nechci, vůbec bych se nedivil, kdybych byl za taková slova vyplavenou Jaruškou na místě utopen. A i kdyby mě náhodou neutopila ona, propadl bych se hanbou až na dno jejího zaplaveného sklepa. Prostě asi nedovedu jít s dobou, nejsem dost cool a jsem prostoduše out, ale fakt nechápu lidi, kteří si, byť v přeneseném smyslu, kupují cizí neštěstí.
Zdroje: eurozpravy, irozhlas
