Kostlivec ve skříni

„Jakube, dohlídneš na Filipa cestou do školy a zpátky, viď?“ „Jakube, pomoz Filipovi s úkoly, já to nestíhám.“ „Jakube, měj na tom školním výletě Filipa pořád na očích, aby si náhodou něco neudělal.“

Naši rodiče měli zřejmě zvláštní smysl pro humor, když nám dvouvaječným dvojčatům dali jména Filip a Jakub. Jak se o některých dvojčatech říká, že jsou si podobná jako vejce vejci a mají i stejnou povahu, tak u nás to bylo přesně naopak. Já byl proti svému o pár minut mladšímu bráchovi prý hned od začátku aktivnější, bystřejší, průraznější, zlobivější,  a tak dál, zatímco on se tak trochu vezl v mém závěsu.

Na tátu si moc nepamatuju, když nám ještě nebylo ani pět let, tak se sbalil a odešel, takže veškeré břímě výchovy nás dvou zbylo na mamince. A ta, aniž by chtěla některého z nás preferovat, záhy seznala, že může část své péče o pomalejšího a méně zdatného Filipa přenést na mou osobu. Mně to nevadilo, svého brášku jsem měl rád a cítil jsem se tak trochu jako šéf naší sourozenecké dvojky. Pamatuju třeba, jak jsem musel Filipa protlačit do naší party dvanáctiletých fotbalistů. Pokud jsem s těmi kluky chtěl být, musel jsem ho dle maminčina přání brát s sebou, a tak jsem si prostě prosadil, že bude hrát s námi. Sice mu to moc nešlo, ale já už se dokázal postarat, aby se mu za to kluci neposmívali, stejně to bylo jenom takové čutání pro zábavu.

Filip měl odjakživa submisivní povahu, moje vůdčí postavení mi nezáviděl, naopak mi byl vděčný. Celou základku jsme strávili v jedné třídě a v jedné lavici, ale pak se naše cesty začaly trochu rozcházet. Mně na rozdíl od něj bavily technické věci, a tak jsme šli každý na jinou střední školu. Už jsme nebyli tak pořád spolu jako dřív a já pozoroval, že když nemá zrovna po ruce mě, upíná se na naši maminku. Zatímco já pomalu začínal randit s holkama, on zůstával doma v její společnosti.

***

„Jakube, přijďte v neděli na oběd, Filip bude vařit svíčkovou,“ ozvala se mi zvesela do telefonu maminka. V té době už jsem byl šťastně ženatý otec malého syna a dcery. S rodinou jsme bydleli asi čtvrt hodiny od starého bytu, ve kterém zůstal Filip s naší maminkou. Sice jsme stále byli v hojném kontaktu a navštěvovali se, ale už dávno jsme žili vlastními životy. Zatímco já byl klasický milující manžel a fotřík, Filip na tohle nebyl, nějaký ten vztah sice občas měl, ale nikdy mu to dlouho nevydrželo a stále se držel maminky. Bylo jim spolu dobře, byli na sebe zvyklí a s žertem tvrdili, že si zůstali na ocet. A jak Filip vařil, to vám teda povím, tyhle nedělní obědy se staly jakousi nepsanou tradicí a všichni jsme se na ně pokaždé těšili.

A naše děti? Ty se ve Filipovi přímo viděly, vždycky si pro ně dokázal vymyslet nějaké překvapení, zajímavou hru nebo něco extra na zub, co připravil jen pro ně. „Jiříku, Terezko, už jste někdy jedli žížaly?“ Překvapil je jednou, když jim tuhle otázku položil s naprosto vážnou tváří. Děti vytřeštily oči, Terezka se začala ošívat, že něco takového by v životě nevzala do pusy, zatímco Jiřík se kradmo podíval na mě a na mámu, jestli bychom mu to vůbec dovolili ochutnat. Načež Filip sáhl do skříňky u sporáku a postavil před ně talíř se sladkými žížalkami, upečenými ze speciálně připraveného těsta a poválenými ve směsi kakaa a moučkového cukru se skořicí. Zavonělo to na celou kuchyň a děti se pak po těch žížalách olizovaly až za ušima. Dlužno říct, že si Filip tímto způsobem do určité míry k všestranné spokojenosti kompenzoval absenci vlastních dětí. 

***

Roky utíkaly, maminka zestárla a převedla náš bývalý původně družstevní byt na Filipa, aby mu zůstal, až tady jednou nebude. Učinila tak po rodinné poradě a mém souhlasu, já s manželkou a v té době už s téměř dospělými dětmi bydlel v našem, a připadalo mi to přirozené. Byl to prostě jednoduchý právnický krok pro zjednodušení budoucnosti.

Za nějaký čas učinil Filip další pokus o vztah, našel si jakousi ženu z Hradce a často tam za ní od nás z Pardubic jezdil. Nikdy nám ji neukázal, ani toho o ní moc neřekl, prozradil jen, že je rozvedená, pracuje v jednom obchodním řetězci a bydlí v nevalném podnájmu. Zpočátku z ní byl nadšený, ale dlouho mu to nevydrželo, jeho cesty do Hradce řídly, až nakonec ustaly úplně. V té době byl nervózní a popudlivý, ale odmítal se o tom bavit, tak jsme všichni usoudili, že ho trápí rozchod a doufali, že ho to časem přejde.

Filipovy starosti s rozchodem s onou neznámou ženou záhy přebil daleko závažnější průšvih. Začal mít problémy s močením, dlouho se to snažil ignorovat, a když už to dál nešlo, musel k doktorovi. Diagnóza byla nejhorší, jakou jsme si jen dokázali představit, rakovina močového měchýře v pokročilém stádiu. Byli jsme zdrcení, během celých dlouhých následujících měsíců jsme doufali, že přijde zázrak, ale nestalo se tak, můj bráška zemřel. Nejvíc to odnesla naše maminka, vždyť s ním žila celý jeho život a teď najednou zůstala sama. S manželkou jsme jí nabídli, aby se přestěhovala k nám, ale ona přes veškeré naše přemlouvání odmítla. Tvrdila, že je tam zvyklá, že tam Filipa stále vidí a my se modlili, aby ji to nepoložilo.

Hned po Filipově smrti jsem vzal na svá bedra úřední záležitosti, mezi něž mimo jiné patřilo doložení této smutné skutečnosti příjemcům různých jeho plateb. Přitom jsem se stavil i v bance, u které měl účet, spíš ze zvědavosti jsem se chtěl zeptat na výši zůstatku, ale úřednice mi řekla, že mi ho v této fázi nemůže sdělit. Prozradila jen, nevím, zda tak neučinila spíš omylem, že se jedná o účty dva, jeden běžný a druhý úvěrový. Byla to pro mě novinka a překvapení, o řádném Filipově úvěru nikdo z rodiny nic nevěděl, on se nám nikdy nesvěřil, že by si na něco půjčoval a kolik to bylo peněz. Byl to šok pro nás všechny, zvlášť pro maminku, která si nedovedla představit, že by Filip něco takového mohl udělat za jejími zády, a rozhodně jí to nepřidalo na jejím už tak velmi tíživém psychickém stavu. Cítila povinnost tento dluh za Filipa uhradit, přestože nevěděla, kolik to dělá. Já jí samozřejmě nabídl pomoc, ale přitom jsem se na bráchu naštval a vnímal to jako podraz na nás všech. Kladl jsem si otázku, proč to proboha zamlčel a nedokázal nám o tom říct ani v době, když už věděl, že mu mnoho času nezbývá.

Ocitli jsme se svým způsobem ve slepé uličce, sice jsme věděli, že by bylo možné odmítnout Filipovo dědictví jako celek, ale to nepřicházelo v úvahu, kvůli bytu, který na něj maminka před časem převedla. Následovalo několikaměsíční období nejistoty, které skončilo až předběžnou schůzkou s právníkem ve věci Filipovy pozůstalosti. Tam jsme se dozvěděli, že výše zůstatku na úvěrovém účtu činí tři sta tisíc a že pokud maminka nechce přijít o byt, bude to muset uhradit. Navíc nám právník sdělil, že máme vlastně štěstí, že už náš otec nežije, protože jinak by po Filipovi dědil rovným dílem s maminkou. Tedy další šok ze slepoty spravedlnosti, která by vůbec nepřihlédla k tomu, že nás tehdy otec opustil a nechal vše na mamince. 

***

Nu, teď už to zkrátím. Bylo to snad naše nejhorší životní období, ale nakonec jsme to ustáli. Větší část dluhu se nám podařilo splatit najednou z rezerv, které měla našetřené maminka a já s manželkou, a z toho, čím nám přes naše odmítání vypomohli manželčini rodiče. Zbytek jsme doplatili formou splátek.

Dodnes si klademe otázku, odkud se ten kostlivec ve skříni vlastně vzal a nač si Filip ty peníze půjčil. Jako jedna z pravděpodobných možností nás napadla, že to z něj vytáhla ta žena, se kterou se stýkal a poté rozešel nedlouho před svým onemocněním. Časově by tomu odpovídalo i datum poskytnutí úvěru, ale jistotu jsme neměli. Jednak jsme na ni nenašli žádné kontakty, možná je Filip všechny smazal nebo s ní komunikoval z nějaké mailové adresy, o které nikdo z nás nevěděl. A vzhledem k tomu, že ani ona se nám žádným způsobem neozvala, tak se domníváme, že by vše zapřela.

Dnes už je mamince přes pětaosmdesát a my všichni děkujeme osudu, že se tomu všemu dokázala nakonec vzepřít a svým způsobem začít nový život. Stále a vytrvale odmítá se k nám přestěhovat, zůstává ve svém bytě a tvrdí, že až se jednou bude mít vydat za Filipem, chtěla by odejít právě odtamtud. Nicméně všichni věříme, že to je ještě daleko a pořád si užíváme zažité tradice nedělních obědů, kterou ona po Filipovi stále udržuje. Zrovna včera nás podobně jako tehdy dávno on uctila vynikající svíčkou, akorát, že jsme se museli obejít bez žížal. Jejich recept totiž Filip nikdy nikomu neprozradil.

Autor: Jan Pražák | pondělí 23.1.2023 14:34 | karma článku: 27,87 | přečteno: 924x
  • Další články autora

Jan Pražák

Co s kočkou o dovolené?

3.5.2024 v 14:34 | Karma: 19,92

Jan Pražák

Ty zvíře moje!

27.4.2024 v 7:07 | Karma: 21,07

Jan Pražák

Heleno, hledej!

24.4.2024 v 14:34 | Karma: 31,75

Jan Pražák

Věř svým očím

21.4.2024 v 7:07 | Karma: 28,26