Po nezvykle teplém prosinci přišlo ochlazení a s ním v patách se objevil i sníh. Běloučkou, heboučkou peřinou pokryl krajinu, rozzářil dětské oči, potěšil lyžaře a všechny milovníky zimních radovánek.
Sníh jakoby navrátil přírodě zimní řád a odehnal toho podivného křížence podzimu a jara, který tu panoval ještě před pár dny. Za dnešek stačila zmizet všechna semínka z krmítka na zahradě, nad nimiž až donedávna přežraní opeřenci opovržlivě ohrnovali své zobáčky.
Silničáři nastartovali své sněžné pluhy a frézy, otevřeli vrata zásobníků se solí a začali se pilně starat o to, abychom se my řidiči mohli celkem bezpečně přesouvat ve svých vozidlech. Samozřejmě, že se to neobešlo bez řady karambolů, ne všichni jsme si již stačili zvyknout na zhoršené podmínky, ne všichni jsme obuli svým autům zimní boty. Jenomže bohužel ne všichni silničáři se stačili tak rychle probudit.
Světe div se, sněhová nadílka dorazila včera přes den i do našeho nížinatého Polabí a od té chvíle tu sice drobně, leč vytrvale sněží. Nevím jak jinde, ale na naší „staré poděbradské“ se zatím sníh neuklízí. Chápu, že ranní zhruba třícentimetrová vrstva mohla být ještě pod rozlišovací schopností silničářů, ale každopádně už překročila rozlišovací mez řidičů a chodců. A tak ráno místo umetené a posolené nebo alespoň poštěrkované silnice čekalo všechny špinavě bílé umrzlé a uježděné dobrodružství. Nu což, řekl by si jeden, aspoň se lidé cestou do práce nenudili a nehrozilo jim nebezpečí, že budou dospávat za volantem. Celé to dobrodružství skončilo na katastrální hranici Prahy, špinavobílý povrch se rázem změnil v černý mokrý, a bylo po legraci. Pražští silničáři si holt nezapomněli natáhnout budík.
„Dobrá, bylo to první ráno, ti naši si asi musí zvyknout, že v zimě občas i mrzne a sněží,“ řekl by si jeden. Přes den jim během přídělu dalších bílých centimetrů určitě dojde, nač mají svá motorizovaná hrabadla, a že sůl nepatří pouze do pokrmů. Cestou domů to bude v jistě pohodě. Nebylo. Na té samé hranici Prahy a Středočeského kraje si všichni začali vychutnávat zimní silniční dobrodružství znovu. To bylo očí na šťopkách, pevně upřených na koncová světla auta vpředu. To bylo „prdění“ ABS, když si někdo dovolil přibrzdit, aby odbočil nebo dokonce drze zastavit, aby dal přednost před kruhákem či autu s modrým majáčkem.
Teď večer mráz zvolna polevuje a na zítřek hrozí meteorologické rosničky zrádnou ledovkou. Znáte to, vše se jakoby potáhne sklem a než se neděješ, místo na nohou najednou sedíš na zadku. Nebo s autem ve škarpě. A tak bych rád věřil, že i těm zdejším silničářům konečně dojde, co se sluší a patří. Jinak si mnozí z nás zahrají se svými auty ošklivý biliár a přitom budou rádi, když se to náhodou se štěstím obejde bez újmy na zdraví.
