„Má ta dívenka nějaký pas?“ Zeptala se mladá pokladní. „Ne, její pas nemáme, ten jsme zapomněli doma,“ odpověděl starší pán. Pokladní se na moment zamyslela, a pak se usmála: „Ale to nevadí,“ a dívce vydala volný lístek.
Tento útržek rozhovoru jsem zaslechl u vstupu do nevelké zoologické zahrady poblíž Nymburka, kam jsme se s manželkou vypravili uplynulou neděli na výlet. Před námi stáli starší manželé s dvěma dětmi ve školním věku, klučinovi mohlo být tak devět a dívence jedenáct. Na první pohled to vypadalo na dědu a babičku s vnoučaty, ale skutečnost byla trochu jiná, dívka nedávno utekla před válkou ze svého domova na Ukrajině. Tedy zcela běžný a nesmírně smutný obrázek dnešní doby.
***
Nyní však na chvilku odbočme a podívejme se na pár zvířecích obrázků.
Tenhle barevný opeřenec byl zřejmě správcem ZOO a měl to tam celé na povel. Nebyl v žádné kleci ani voliéře, pohyboval se zcela volně a návštěvníky zdravil hlasitým: „Ahoj!“
Písnička Modrá je dobrá od Žlutého psa mi vytanula v mysli u akvárek. Dvě symbolické barvy...
Koho by nepotěšily roztomilé kozičky? Tyhle krasavice byly úplně maličké, mohlo jim být sotva několik dnů.
Medvěd. Napohled může dlouho působit mírumilovně, ale ve skutečnosti?
Nakonec lev, napřed jen soška...
...a teď už v plné své kráse, moudrosti a síle.
Být králem zvířat, vzkázal bych lidem: „Tvrdíte o nás, že jsme zlí a nemilosrdní, avšak my zabíjíme jen proto, abychom se uživili a udrželi rovnováhu v přírodě. Podívejte se na sebe, co tady provádíte vy, kteří si říkáte páni tvorstva. Měli jste to radši nechat na nás.“
***
Starší manžele s vnukem a ukrajinskou dívkou jsem později potkal ještě jednou. Paní opodál fotila a pán stál u lvího výběhu. Poutavě vyprávěl dětem, jakým způsobem tato majestátná zvířata žijí v divoké přírodě. Vše opakoval dvakrát, nejprve to pověděl svému vnukovi česky a potom dívce zvláštní směsicí češtiny, slovenštiny a zbytků ruštiny, které si zřejmě pamatoval ještě ze školy. Dívka mu rozuměla a pozorně ho poslouchala.
Ano, žijí tu mezi námi, i v té zoologické zahradě jsem kromě té dívenky potkal pár dalších. Utekli k nám před ruskou zlovůlí, našli zde klid, a dokud nepromluví, není poznat, že jsou cizí. Vlastně co to říkám, oni nejsou cizí, přijali jsme je mezi sebe a patří k nám, podobně jako ta dívka ke starším manželům a jejich vnukovi.
