Copak jsi slepý, že nevidíš, kolik mám s těmi našimi miminky práce? Jsi tak hloupý nebo docela bezohledný, že si celé dny lítáš po svém a vůbec mi s nimi nepomáháš? Už toho mám opravdu dost, ani o ten kus žvance se nedokážeš postarat!
Podobné manželské vyčítavé monology, kterými ženy častují své nezodpovědné partnery, je možné slýchat dnes a denně, a na první pohled by se snad zdálo zbytečné o nich psát. Zajímavé však je, že se nemusejí vždy odehrávat pouze mezi příslušníky živočišného druhu homo sapiens.
Je tomu sotva pár týdnů, co si páreček zamilovaných kosích novomanželů postavil hnízdo v hustém keři u plotu naší zahrádky. Stavebních prací se pilně účastnil pan Kos i paní Kosová, byli natolik důmyslní, že své nové obydlí ukryli tak, aby nebylo vůbec vidět.
Za dalších pár dnů už bylo možno v blízkosti keře zaslechnout tichoučké pípání holátek. Paní Kosová začala mít napilno, v silně deštivém počasí nalezla naštěstí dostatek potravy. Stále ji vídáme, jak co chvíli zalétá do keře se zobáčkem a volátkem plným výživných žížal.
A co pan Kos, vždyť ten se obvykle též podílí na krmení? Najednou jakoby se po něm slehla zem, až jsem se začal obávat, jestli se nestal něčím úlovkem. Nestal, včera se objevil. Krátce, jen na skok, za pár chvil už zase upaloval, až se mu za ocáskem vířil vzduch. Však měl také proč, vyslechl si pořádné vyspílání od paní Kosové. Nebo vypípání? Vykdákání? Nevím, netuším, jak se tomu říká po kosím, ale paní Kosové se vůbec nedivím.
