Když pejsek a kočička hledají nový domov

„Rózko, co ty si vlastně myslíš o psech?“ „Santíku, v mnohém se od nás koček liší, ale v jednom jsou stejní. Touží po lidské společnosti a po tom, být pevnou součástí člověčích rodin.“

„Nediv se, ségro, vždyť pes provází člověka už mnoho tisíc let, lidé mají dokonce takové ustálené rčení, které praví, že pes je přítel člověka. A my kočky? U nás je to podobné, v dávných dobách nás v některých krajích lidé dokonce uctívali.“

„Máš pravdu, bráško. Pes je smečkový tvor a v lidské rodině nachází své zázemí. K tomu, aby mohl být šťastný, potřebuje znát pevná pravidla tohoto uskupení včetně svého místa na společenském žebříčku. Kočka naproti tomu jakožto tvor svobodomyslný bere člověka jako kamaráda a řídí se heslem ‚nech mě, abych si dělala, co uznám za vhodné a já ti oplatím stejnou mincí, ale přitom si buď jistý, že je mi s tebou dobře.‘“

„Nojo, Rózko, jenomže každý nemá takové štěstí jako my dva nebo jako vestík Falco od sousedů, aby mu bylo dopřáno lidské společnosti a péče. Spousta koček a psů je opuštěných, a ti z nich, kteří měli trošičku štěstí, se z ulice nebo bůhví odkud dostali do různých útulků. Tam o ně dočasně pečují hodní lidé a hlavně pro ně hledají nové trvalé domovy, lidské rodiny.“

„Santíku, pořád si říkám, proč jsi otevřel zrovna tohle téma, ale teď mi to začíná být jasné. Přiznej se, že ty chceš tentokrát pozvat čtenáře na umísťovací výstavu, kde budou nejen kočky, ale také psi.“

„Ségro, prokoukla jsi mě skrz naskrz. Myslíš, že to můžrme udělat?“

„Nejenom můžeme, bráško, my přímo musíme, když máme tu možnost, tak je to naše povinnost. Ale už nezdržuj zbytečným mňoukáním a dej sem ten plakát, ať lidé vědí, kam si budou moct přijít pro nového psího společníka nebo kočičího kamaráda.“

„Rózko, to bude obrovská akce, na tu výstavu je přihlášeno přes dvacet útulků. Tak za všechny jmenujme alespoň dva a dejme sem nějaký kočičí a psí příběh.“

„Dobře, Santí, ale my sami to nebudeme psát, na chvilku půjčíme pomyslný škrábací drápek právě těm zvířatům, ať se čtenářům představí sama.“

Kočka Hruštička z útulku Tlapky Mochov

S bráškou Melounkem jsme se letos narodili v bouřce na přízemním balkoně pražského bytu v kýblu. Zrovna začínal ten měsíc, kteří si lidé pojmenovali po kytkách. Naše maminka byla v té době toulavka. Možná i ona měla někdy předtím svou lidskou rodinu, někoho, kdo ji pravidelně hladil a pečoval o ni, jen škoda, že ji tehdy nenechal vykastrovat. To by se pak naše dušičky mohly narodit do lepších poměrů.

I s maminkou nás našli a zachránili staří dvounozí manželé, starali se o nás, co jim jejich skromné síly a finanční prostředky stačily. Nikdo z pražských útulků nás nechtěl, a tak jsme skončili v Mochově. Dnes jsou z nás krásní a velmi přítulní kamarádi, Já se jmenuji Hruštička jsem světlá moura (na fotce) a bráška Melounek je černý. Jsme rozverná koťata a hledáme akční rodiny, někoho, kdo si uvědomuje, že nejsme jen plyšové hračky, ale tvorečci velmi zvědaví a s fůrou energie.

Štěňátko Nelinka z útulku Mělník

Jsem maličká zhruba tříměsíční Nelinka, dobří lidé mě našli jako bezdomovce těsně před začátkem léta pod mělnickým novým mostem. Tehdy jsem byla v tak zuboženém stavu, že si ani nepamatuji, co se mnou bylo předtím.

Když mě přinesli do útulku, dali mi sice najíst a poskytli pelíšek, ve kterém bych mohla bydlet, ale ukázalo se, že mám velké problémy. Špatně se mi chodilo a nedokázala jsem udržet moč ani stolici. Ne, nemyslete si, že bych to dělala schválně, prostě mi to nešlo. Lidé si mysleli, že mě možná srazilo auto a jsem zraněná, a tak mě vzali k psímu panu doktorovi. Tam se však ukázalo, že nejde o zranění, ale že mám nějaký nervový problém.

Dostala jsem tedy za úkol, abych na sobě začala pracovat a já se dala do cvičení s takovým odhodláním, jakého jen je maličké štěně schopné. Zpočátku to moc nepomáhalo, tak jsem musela k panu doktorovi znovu a tentokrát to vůbec nebylo příjemné. Představte si, že mi museli sebrat skoro celý ocásek, au, au. Prý abych měla větší naději na uzdravení a taky z hygienických důvodů.

Tak mi moc držte palce, abych dokázala nad svými potížemi zvítězit a hlavně, aby mě do své lidské rodiny adoptoval někdo, kdo mě bude mít rád a bude se mnou mít trpělivost. Jsem totiž naprosto úžasné a boží stvoření.

„Rózko, to je, viď? Já jsem sice velkej a silnej kocour, ale... Rózko, nebreč nebo to nevydržím a začnu taky.“

„Santíku, já vím, nemůžu za to, tohle je na mě trochu silný mlíko. Ale brečením nic nespravíme, musíme doufat a věřit. Věřit, že se nejen na té výstavě ve Vinoři najde celá řada miliónových lidí, kteří si vezmou Hruštičku, Melounka, Nelinku a spoustu dalších domů a umožní jim nový šťastnější život ve svých rodinách.“

„Víš co, Rózko, uděláme to jinak. Dáme sem na závěr něco pro potěšení. Přišel nám obrázek Fejetona.“

„Jakého fejetona, bráško, co to mňoukáš, jsi v pořádku? Nesežral jsi nějakou špatnou myš? Fejetony se přece nefotí, ale píšou.“

„Ale ne, ty drndo. To není fejeton, ale černý kocourek, kterému lidé dali jméno Fejeton. Určitě ho znáš, dřív se jmenoval Čertík a náš asistent o něm už před časem psal. Na jaře ho našli v Jizerských horách, byl vyhublý a plný klíšťat, lidé ho od sebe odháněli. A tak ho naložili a odvezli do Mochova k paní Editě, aby se o něj postarala. Byl droboučký, všichni si mysleli si, že je to odrostlé kotě, ale pak se ukázalo, že je mu asi šest let. Byl hodně nemocný, paní Edita ho dala do pořádku a našla pro něj nový domov tady u nás poblíž. Koukni se na ten obrázek, jak je šťastný se svým novým kamarádem “

„Bráško, to je krásné, něco takového bych ze srdce přála všem opuštěným psům a kočkám.“

Poznámka: Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.