Asi by se mezi námi našel jen málokdo, kdo by měl rád mouchy. Obzvláště takové ty maličké, které létají v rojích a dokáží nás pronásledovat, jakmile se k nim přiblížíme. To abychom se pak v lese, v parku nebo na zahradě oháněli rukama a snažili se před nimi prchnout, jinak nám znepříjemní pohyb venku svým dotěrným obletováním.
Nevím, jak se přesně jmenují, snad je to nějaký druh tiplic, ale přiznám se, že mi dnes výjimečně udělaly radost. Bylo jich sice jen pár, tak pět nebo šest, ale byly prvními zástupkyněmi hmyzí říše, které jsem letos uviděl poletovat ve vzduchu.
Snad už se tedy konečně naplní to, co nám předpovědní „rosničky“ slibují už několik dní, přijde zlom a jaro začne dělat čest svému jménu. Stěhovaví ptáci, kteří přilétli ze svých zimovišť v jižních krajích, naleznou potravu a budou moci založit další generaci. A my lidé, psychicky unavení tou nekonečnou zimou a nedostatkem slunečního svitu budeme moci uklidit zimní kabáty a bundy do skříní k letnímu odpočinku.
Včera jsem se rozhodl, že bude jaro. Jen tak, vnitřně pro sebe jsem si možná trochu bláhově řekl, že tentokrát těm „rosničkám“ navzdory několika jejich nedávným omylům uvěřím. Vyndal jsem zahradní lavičku z garáže, kde odpočívala zimním spánkem a dost tam překážela, a postavil jsem ji před dům. Dnes sice chvilkami poletuje sníh, už jen tak nesměle, sem vločka, tam vločka, ale já si na ni hrdě sednul a tvářil se, že mi vůbec není zima. A jak jsem tak přemýšlel, jak dlouho na ní jen tak v lehkém svetříku vydržím, uviděl jsem ty mušky a ucítil závan skutečného jara. Konečně.
