Strach o zdraví své a svých blízkých, obavy ze ztráty zdroje obživy, pocity úzkosti co bude dál, prožívá v dnešní době asi většina z nás. Dokonce i ti, kteří ve snaze pomáhat ostatním nechtějí svou bázeň přiznat ani sami sobě.
Děti se ve svých obavách obracejí k rodičům nebo naopak rodiče k dětem, oporu hledáme v rodině, u svých partnerů a přátel, avšak těžko najdeme někoho, kdo by se sám nebál. Ruku na srdce, možná si sami o sobě myslíme, jak jsme odolní a snažíme se svou vnitřní silou podržet své okolí, ale pak přijde okamžik, kdy ona všudypřítomná tíseň dolehne i na nás. A my si rázem připadáme jako v kleci, ze které není úniku.
V takových chvílích se tážeme sami sebe, zda existuje někdo nebo něco, co by nám poskytlo naději a dostalo nás z té pomyslné klece ven.
Ale ano, takových možností je víc. Cest, které nás v našich obavách určitě posílí.
Víra v Boha.
Pomoc ostatním. Vrátí se jako bumerang a obdaří dárce.
Anebo?
Najít si někoho, kdo se prostě nebojí toho, čeho se nyní bojíme my lidé, protože je jinak uzpůsobený. Jestli mě trochu znáte, tak asi tušíte, koho těmi slovy míním. Ano, němou tvář. Věřím úsloví, že pes je nejlepším přítelem člověka a dodávám k němu, že kočka jakbysmet.
Ta kočka, která neví, že existují nějaké viry a nedokáže mít dopředu strach z negativních změn.
Ta kočka, která stejně jako my lidé trpí, když má hlad nebo ji něco bolí a stejně jako my lidé cítí spokojenost, když je zdravá, sytá a ví, že ji má někdo rád.
Teď nabízím několik obrázků z umísťovacích výstav, na nichž lidé pomohli kočkám tím, že jim dali své domovy a přijali je do svých rodin.
Od těch chvil uběhlo pár týdnů, měsíců, snad i roků a nastal čas oplácení. Kdo má kočku, ten ví své.
Ví, že kočka dokáže zahnat strach. Sice nás ho nezbaví napořád, ale umí ho zahnat do kouta jako nějakou myš a tam ho držet v šachu tak dlouho, dokud je s námi.
Nevím, jak to dělá. Snad svou hebkostí a ladem, pověstnou svobodomyslností a svébytností, možná svým tajným kočičím šestým smyslem nebo nejspíš svou chlupatou láskou a předoucí, někdy trochu drápkatou náklonností. Nezaleží na tom, jak to dokáže, důležité je, že to umí. A za to, že jsme se tehdy postarali my o ni, se nyní postará ona o nás.
A vydrží to s námi tak dlouho, než se celé tohle strastiplné období přežene.
Nevěříte?
Tak si k sobě vemte kočku a ona vás přesvědčí, že to funguje. Nebo psa, ten to umí taky.
Kdybyste se mě zeptali, co mi v posledních dnech pomohlo od těch všudypřítomných obav nejvíc, odpověděl bych vám bez váhání, že jedna kočka a jeden člověk. Je to už několik let, co se mi nějakou šťastnou náhodou podařilo dát dohromady paní Věru a pana Zrzounka, a oni mi před třemi dny poslali kratičký pozdrav, který si zde dovolím odcitovat:
Dobrý den, pane Pražáku,
posílám jarní pozdrav od Zrzounka.
Přeji hlavně pevné zdraví. Věra Š.
Možná jde jen o zdánlivou maličkost, ale mě to přivedlo na jednu věc:
Když nám kočky a psi dokážou pomáhat od strachu...
...tak pomozme i my od strachu někomu jinému třeba tím, že ho potěšíme nějakou zdánlivou maličkostí, která je pro něj důležitá.
Díky.
Opatrujte se a nebojte se, zase bude dobře.
Poznámka: Fotografie nezletilých osob jsou publikovány se souhlasem jejich rodičů.
