„Honzo, dáš si se mnou kafe s větrníkem, i když pro tebe dneska nemám žádný pořádný vyprávění?“ Zeptala se mě Maruška, sotva jsme usedli do pohodlných křesílek v cukrárně, kde jsme se stavili cestou z práce.
„To není možný, Maruško, každopádně rád dám, ale vůbec ti nevěřím,“ odpověděl jsem své krásné zralé plnoštíhlé kamarádce. Tvářila se sice trochu posmutněle, ale jiskřičky v jejích hlubokých hnědých očích naznačovaly, že si ze mě tak trochu utahuje. Slušelo jí to, přes světlé šaty, ladící k jejím polodlouhým blond vlasům, měla obléknutou pletenou bílou mikinu a celkový dojem jen trochu kazila černá ortéza, svírající její pravé zápěstí. A tak jsem naťuknul: „Stalo se ti něco, Maruško? Jestli pro mě nemáš žádný příběh, tak se mi aspoň svěř, co sis udělala s rukou.“
Z jiskřiček v Maruščiných očí vytryskly plamínky, prozrazující, že právě na tuhle narážku čekala. Jen tak ledabyle protáhla: „Ále, Honzo, jen taková blbost, to by tě nezajímalo a čtenáře bys s tím akorát nudil. Víš přece, jak se říká, že každej dobrej skutek musí bejt po zásluze potrestanej.“
„Tak ven s tím, Maruško,“ popíchnul jsem jí, budu mlčet jako hrob, abych tě nepřerušoval. Maruška si dala pořádné sousto právě přineseného větrníku, lokla si turka, potutelně se usmála a spustila.
***
Honzo, znáš ty stanice metra, který maj jenom pevný schodiště a pro potřebný lidi jsou vybavený výtahem? Pár takovejch je za Andělem a já tam pod těma schodama potkala mladou paní s kočárkem. Co, s kočárkem, s širokým dvoukočárkem s korbičkama vedle sebe a s maličkejma dvojčatama uvnitř. Ta jejich maminka stála tam dole, bezradně se rozhlížela po lidech, který pospíchali bez povšimnutí okolo ní, a když jsem jí míjela, tak koukla na hodinky a obrátila oči v sloup.
„Mladá paní, jestli se potřebujete dostat nahoru, tak támhle za rohem na kraji nástupiště je výtah,“ poradila jsem jí.
„Já vím, jste hodná, ale ten mi není nic platnej, protože se do něj s tímhle kočárem nevejdu. A přitom hrozně pospíchám, za čtvrt hodiny jsem objednaná na kontrolu s dětma, a jestli tu budu takhle stát, tak to nestihnu. Přitom je mi hloupý někoho otravovat, tak čekám, jestli se někdo nabídne sám.“ Obrátila na mě ta maminka svůj ustaranej pohled. Honzo, já netušila, kterej ťulpas od stolu ten výtah projektoval, ale jedno mi bylo jasný, totiž jak dneska lidi pořád pospíchaj a jsou nevšímavý ke svýmu okolí. A tak jsem se rozhodla, že jí s tím kočárkem pomůžu nahoru já.
„Jste strašně laskavá, ale to po vás nemůžu chtít,“ bránila se maminka od dvojčat, možná jí přišlo, že jsem na takový cvičení moc stará a tlustá, ale já se nedala a zeptala se jí, kde to mám vzít. Řeknu ti, Honzo, maminka držela kočárek nahoře za madlo, já dole u koleček a supěla jsem u toho jak parní lokomotiva, protože to bylo setsakra těžký. Sunuly jsme se nahoru trochu našikmo, a když už nám zbejvalo jen pár posledních schodů, tak se málem stal malér. Proti nám dolů pospíchal nějakej mladej chlapík, chtěl stihnout vlak, kterej tam zrovna přijel, nekoukal okolo sebe a nabral mě do ramene. Já se lekla, věděla jsem, že nesmím spadnout, abych ty mrňata nevysypala z kočárku, a jak jsem se snažila udržet balanc, tak jsem si nějak blbě zkroutila zápěstí.
„Jauvajs, člověče, nemůžete dávat pozor?“ Vylítlo ze mě při tom balancování směrem k pospíchajícímu chlápkovi.
Jen se krátce ohlídnul, křiknul něco, co znělo jako: „ně sděrživaj meňa, ja těraplju“ a utíkal dál ze schodů. Zápěstí mě sice šeredně zabolelo, ale ustála jsem to bez nehody a nahoře se v duchu poplácala po ramenou, jak se mi to podařilo zvládnout.
„Proboha nestalo se vám nic, jste v pořádku?“ Zeptala se mě ustaraně maminka od dvojčátek a asi třikrát za sebou mi poděkovala s vysvětlením, že tamtudy jedou poprvé, a kdyby věděla, jak je ten výtah malej, jela by radši autobusem. Já jenom jukla do kočárku, ta její mimina byla roztomilá a úplně maličká, tak jsem jí je pochválila a řekla, ať už se nezdržuje, aby stihla toho doktora.
No jo, jenomže když mě zápěstí bolelo ještě večer, tak jsem si na něj dala tuhletu ošklivou ortézu, kterou jsme měli doma od tý doby, co se Franta jednou pokoušel hrát fotbal se svejma starejma spolužákama a omylem narazil rukou do tyče u branky. Ale dneska už je to naštěstí dobrý, Honzo, takže máš smůlu, ani ti nedovolím, abys mi to pofoukal, a zejtra si tu ortézu už snad nebudu muset vzít.
***
„Seš strašně hodná ženská, Maruško, akorát se maličko podceňuješ, tahle příhoda nebyla ani trochu nudná,“ okomentoval jsem vyprávění své společnice a jako odškodné za pochroumané zápěstí jí nabídnul panáčka toho dobrého, co kudy teče, tudy léčí.
„Tak jo, protentokrát ti teda nedám košem,“ ťukla si se mnou Maruška zvesela, naposledy zajiskřila svýma krásnýma očima, a pak už jsme se rozloučili a vydali ke svým domovům.
Cestou jsem měl co k přemýšlení. Přišlo mi líto, kolik mladších lidí v plné síle muselo bez povšimnutí projít okolo té maminky s těžkým širokým kočárkem, než jí nabídla pomocnou ruku dáma, která má už dlouho krásu své zralosti vepsanou do tváří.
