Loňské jaro a podzim jsme s Magdou ještě tak nějak ustály. Dělaly jsme spolu v kadeřnictví dole v Nuslích, místo sice nic moc, ale bere se to tam jako pražské centrum, takže taxa za pronájem nevelké provozovny byla dost vysoká.
Leckdo si možná myslí, že kadeřnice jsou za vodou a prachů mají jak spadaného listí na podzim, ale není to pravda. Když jsme k tomu pronájmu přičetly splátky za vybavení, které se tak jako tak musí občas obnovovat, materiál a energii, tak jsme si občas říkaly, jestli by nebylo jednodušší nechat se někde zaměstnat. Ale řemeslo je řemeslo, když se to dělá tak nějak s láskou a nejlepší odměnou jsou pro vás spokojené zákaznice, tak se od toho navzdory všemu včetně byrokracie prostě neodtrhnete.
Jarní uzávěra nebyla tak dlouhá, abychom to se zaťatýma zubama nedokázaly přežít. Navíc tehdy si všichni mysleli, že to brzo skončí a byli vůči sobě nějak ochotnější, majitel nám dokonce na ten čas snížil nájem. Pak se blížilo léto, mohly jsme zase otevřít a naivně jsme si myslely, že je to všechno za námi. Zvládly jsme první nápor nedočkavých zákaznic a já byla tak bláhová, že jsem se v červenci sbalila, vzala synátora a vyrazila s ním na čtrnáctidenní dovolenou. To jsem ještě nevěděla, jak mi ty utracené peníze budou chybět.
V srpnu se pomalu začal blížit další malér, ale já si pořád říkala, že to snad dobře dopadne. V září jsem už jen čekala, kdy nás zase zavřou, pak to přišlo znovu a tentokrát už nám majitel neslevil. Platily jsme s Magdou za Nusle plnou taxu, splácely za vybavení, seděly doma a čučely do stropu. Některé zákaznice se nás snažily uprosit, abychom je tam přece jen vzaly, ale my si netroufly, někdo by nás prásknul a byl by průšvih. Jak jsem žila? No, občas jsem se nechala ukecat a zajela za nějakou ženskou domů, ale řeknu vám, dělat někomu hlavu u něj v koupelně nebo v kuchyni jen s tím, co si vezmete do tašky, se prostě nedá. Teda dá, ale vaše kadeřnické srdce pláče nad výsledkem a ani si za to nemůžete moc říct. S penězi jsem se dostala na nulu a půjčte si, když nevíte, co bude dál.
Prosincovému otevření už nikdo nevěřil, že dlouho vydrží, byla to vlastně pro mě a pro Magdu taková labutí píseň v Nuslích. Kdyby aspoň ti nahoře v tomhle státě dokázali myslet na lidi a nechali nás pracovat třeba za přísnějších podmínek, ale to oni ne, dovedou jen zmatečně zakazovat. Jeden den něco slíbí, druhý den udělají opak, chtěla bych ty papaláše vidět, kdyby museli žít jako my. Jako normální kadeřnice, kuchaři, hospodští, drobní prodejci, servírky a tak dál... Ale promiňte, nebudu nadávat, asi o tom víte svý.
No nic, po novém roce jsme se na to s Magdou vykašlaly a Nusle pustily. Magda je na tom ještě celkem dobře, její chlap dělá nějakého úředníka, takže to utáhnou, než si najde něco jiného, říkala, že klidně půjde pracovat někam do haly.
Já sbalila svou část vybavení, křeslo, kulmy, nůžky, hřebeny a všechno další včetně materiálu a odstěhovala si to k sobě domů do Vysočan, kde bydlíme s klukem ve dva plus kk. Synátor přebývá v maličkém pokoji, do školy nechodí, učí se na dálku a už mu z toho hrabe. Dost si zhoršil prospěch, protože je to ten typ žáka, který prostě potřebuje být „uprostřed dění.“ Chodí do devítky a my už snad ani nevěříme, že je tam do konce školního roku ještě pustí, pořád to slibují a pak hned zas říkají, že to nejde.
No a já dělám načerno svý řemeslo v tom o trochu větším pokoji s kuchyňským koutem, protože k tomu potřebuju vodu. Beru jen svoje zákaznice, a to ještě ne všechny. Jen ty, které si mezitím nenašly někoho jiného a u kterých se nebojím, že mě prásknou, inzerovat a shánět nové si netroufám. Ale stejně mám strach ze sousedů, aby na mě někdo neposlal hygienu, víte, jak to v takovém činžáku chodí. Takže si připadám jak debilka, když těm svým ženským říkám, ať jsou na chodbě potichu jako myšky, aby si nikdo nevšimnul, že mi tam pořád někdo courá. Ale stejně vám řeknu, kdyby mi sem náhodou nějaká kontrola přišla, tak jí pěkně od plic povím, ať si to se mnou na měsíc vymění, že budu zvědavá, jak se pak bude tvářit. Já vím, žertuju, nebylo by mi to nic platné.
Pokud se ptáte, jestli mi těch pár zákaznic pokryje všechny náklady, tak vám rovnou říkám, že nepokryje, takhle bych za chvilku skončila i s klukem pod mostem, musela jsem si k tomu ještě něco přibrat. Takže ráno vypadnu z postele před pátou, letím přes půlku Prahy do jedné trafiky, kterou má na franšízu moje známá a byla tak hodná, že mě tam vzala na výpomoc. Když se vrátím, udělám pár hlav svých zákaznic, které mi zbyly a než se otočím, je večer. Pak honem uvařit klukovi jídlo na druhý den, protože se školou nefunguje ani školní jídelna, a když skončím, jsem vyřízená. Padnu do postele, kterou mám vedle toho svého kadeřnického křesla, a jestli chcete vědět, o čem se mi zdá, tak si můžu vybrat mezi těmi účesy a cigaretami z trafiky. Vlastně si nemám nač stěžovat, jsou lidi, kteří dopadli mnohem hůř.
Neberte to jako fňukání, to bych nerada, chtěla jsem vám jen říct, jak to teď prostě chodí. A ještě jednu věc, kterou považuji za důležitou. Když třeba přijde zákaznice, na které vidím, že na tom není zrovna dobře, tak ji klidně slevím, a na druhé straně pár těch, které nemají hluboko do kapsy, mi dokáže dát tuzéra, jakého jsme neměly ani s Magdou v tom našem kadeřnictví v Nuslích. Celé je to o tom, že teď v téhle těžké době, když na nás ti nahoře kašlou, bychom měli my obyčejní lidé držet víc při sobě, abychom to dokázali nějak přežít.
Tak promiňte, že jsem vás zdržela, musím už končit, jde mi sem jedna paní na barvení. Je trochu hlučná, tak si ji musím ohlídat, aby mi na chodbě nedělala kravál a někdo si nás nevšimnul, protože pár kolegyň už takhle dojelo na udání.
