„Pokud ti to nebude vadit, já pojedu už v úterý, budu fotit a ty za mnou za dva dny dorazíš,“ informovala mě má zákonná manželka, když jsem si na čtvrtek a pátek naplánoval kratičkou dovolenou v malebném Klášterci nad Ohří.
Jasně, že mi to nevadilo, a i kdyby ano, stejně bych s tím nic nenadělal, neb její tvůrčí koníček je nade všechny priority. Začal jsem se těšit na její výtvory a jen se tak mezi řečí zeptal, jakým způsobem se tam bude přepravovat.
„Vlakem, přece, jak jinak,“ odpověděla s úsměvem na mou nejapnou otázku. „Rychlíkem Krušnohorem, jede mi o půl osmé a v deset jsem na místě. Zabydlím nám tam penzion, abys přijel do pohody.“ Vidíte, jakou mám bezvadnou ženskou?
V úterním brzkém ránu jsme si dali krátkou rozespalou pusu, já odkvačil do práce a ona na pražské Hlavní nádraží.
„Tak si představ, že mi to málem ujelo, jsou tady strašné zmatky,“ ozvala se mi Soňa telefonem zhruba hodinu po plánovaném odjezdu.
„Ale stihla jsi to, sedíš ve vlaku, no ne?“ Vyzvídal jsem.
„Houby ve vlaku, v autobusu,“ dostalo se mi lakonické odpovědi.
„Jak v autobusu, říkala jsi přece, že pojedeš vlakem?“ Zeptal jsem se udiveně.
A Soňa se rozhovořila: „Na Hlaváku byl u Krušnohoru vykřičník, že jede z Holešovic. Na informacích mi neporadili, paní tam sice už seděla, ale tvrdila mi, že tam není, protože jí ještě nezačala pracovní doba. Tak jsem honem vlítla do metra, dojela do Holešovic a na druhém nástupišti se dočetla, že to jede za pár minut. ‚Nejede, musíme na náhradní autobus!‘ Přiřítila se ke mně a skupince dalších cestujících jakási o fous informovanější paní. ‚Tak jak to teda jede, když na druhém nástupišti je to pořád vypsané?‘ Zeptala jsem se u kasy, abych měla jistotu. ‚Náhradním autobusem před nádražím od Mekáče,‘ odpověděla mi dáma v kase po jistém váhání. No jo, před nádražím, ale kde je tady Mekáč, já to tu neznám a má to jet už za tři minuty, proboha. Inu, nakonec jsem to našla a stihla, autobus se rozjížděl dřív, než měl, já na něj musela mávat, aby mi neujel. Ale buď v klidu, Honzo, tohle jede jen do Kralup a tam už bych měla pokračovat normálně Krušnohorem.“
Z logiky věci by vyplývalo, že narychlo poskládaný Krušnohor v Kralupech počká na náhradní autobus. Nicméně nestalo se tak, v tomhle městečku byla dopravní zácpa, a než stačil bus dorazit na nádraží, rychlík byl beznadějně pryč.
Pravda, poněkud jsem z anabáze své drahé znervózněl a práce mi šla jak psovi pastva. Nicméně ona se mi znovu ozvala a snažila se mě uklidnit: „V pohodě, Honzo, jedu courákem a jak koukám, do cíle bych měla dorazit s přestupem v Ústí a potom v Kadani.“
Příště jsem se dychtiv dalších informací ozval se zhruba hodinovým odstupem své drahé sám a dočkal se pokračování popisu její anabáze: „V Ústí jsem čekala tři čtvrtě hodiny, potřebovala jsem si odskočit a na záchodě proletěla prakticky přes všechny čtyři kabinky.“
„Netušil jsem, že jsi vynalezla nový sport, jakpak mu budeš říkat, záchodoskok?“ Pokusil jsem se zažertovat.
„Houby záchodoskok,“ Soňa mě sice vyvedla z omylu, ale sarkastické pousmání potlačit nedokázala. „Tak dlouho jsem čekala na lístek s kódem na nádražním WC, až turniket začal odpočítávat vteřiny, já do něj silou šťouchla, on se rozletěl a já vpadla dovnitř jak cukrářská učnice.“
Fajn, tomu jsem se zas pro změnu zasmál já, ale při dalším sdělení mě humor přešel. Soňa se snažila pomoct jedné starší paní, která cestovala až do Chebu a jíž ústecká pokladní tvrdila, že nemá tušení, kdy jí to pojede. Vzpamatovala se a příslušnou informaci podala až po saturninovském dotazu mé manželky: „Copak vy tady v pokladně Českých drah nemáte železniční jízdní řád?“
Nu, teď už to zkrátím, abych vás nenudil a v jedné věci tu naši slavnou železnici dokonce i pochválím, abych na ni jen nenadával. Znáte kadaňské nádraží? Nebo přesněji řečeno nádraží Kadaň Prunéřov? Jestli jste tam nikdy nemuseli přesedat, tak buďte rádi a modlete se, aby to tak i zůstalo.
„Nebýt ochotného průvodčího, který mi prozradil, že kratičký vlak do Klášterce stojí schovaný za nádražní technickou stavbou, byla bych ten dvouminutový přestup prošvihla.“ Pravila má drahocenná o půl jedné, když už konečně seděla v pohodlném křesle v penzionu. A vy, vážení čtenáři, jestli jste v úterý tou dobou pocítili zachvění pod nohama, vezte, že nešlo o zemětřesení, to mi jenom tak mimochodem spadl kámen ze srdce.
Možná mi to nebudete věřit, ale přiznám se, že přes to přese všechno vlakem jezdím rád. Dnes se ale z malebného Klášterce nad Ohří vrátíme do našeho rovinatého Polabí, pro jistotu autem.
