Tentokrát Jeníček začal své putování u Prašné brány, kde ho zaujalo vystoupení dvou bítníků. K svému překvapení zjistil, že nejde o pár, i ten s houslemi je kluk. Ale snažili se, to se musí nechat, a tak je po právu pár groši odměnil.
Povzbuzen hudbou vydal se Jeníček ulicí jména U Prašné Brány, dnes z údivu nevycházel. Jakže to podivně ty dnešní maminy svá malá dítka nosí?
To už však pokročil do ulice Královodvorské, kde před domem se svatým na zdi jej upoutal mohutný strom.
Poté Jeníček pokročil dál až do Jakubské. A ejhle, náhle se před ním zjevil kostek Svatého Jakuba s Klášterem Minoritů.
„Takto zde v té Praze keře pěstují?“ Jeníček z vesnice chasník nevěřil svým očím.
Jeníček je nenapravitelný. Ač ví, že vnitřek kostelů by fotit neměl, ač ví, že jen tak přes sklo pořídí obrázek nevalný, stejně neodolá a aspoň jednu fotku udělá.
Venku pak před kostelem z Malé Štupartské reliéfy nad portály obdivoval.
A rázem Jeníček hrdost pocítil nad tím, jak chasníci z daleké ciziny též obdivují.
Šel dál Malou Štupartskou směrem k Masné, posledním pohledem se s kostelem rozloučil.
Jeníček otoče se, rázem své hrdosti pozbyl a nezmohl se ni na komentář.
V Masné si náladu trochu napravil, když uviděl, jak turisté spokojeně odpočívají v pohodlných křesílkách. Též by se rád posadil, věda však, že procházka končí, na cestu domů se vydal.
Ne však kočárem, Jeníček šel hezky po svých.
Tak, Jeníčku, zas někdy příště a ať ti lucerna pěkně svítí, bys nezabloudil na svém putování.
Kostel Svatého Jakuba s Klášterem Minoritů (kostel Svatého Jakuba Většího na Starém Městě pražském) založil dle údajů na informační desce roku 1232 Václav I. Ve čtrnáctém století vyhořel a byl znovu stavěn v gotickém slohu. V létech 1690 až 1702 prošel barokní přestavbou, kterou provedl J. Š. Pánek.
Předchozí článek o Jeníčkovi: Jeníček a doktor Strossmayer
