„Tak takhle nějak se to říká a pro mě to platí úplně přesně.“ Dumal Franta, když se vzbudil do ranního šera na Boží hod vánoční, zatímco Maruška vedle něj ještě zhluboka oddychovala spánkem spravedlivých.
„Vlastně bych si to klidně nechal úplně ujít. Nechápu chlapy z práce, kteří tvrdí, že to dělají častěji a dokonce se jim to líbí.“ Pak pokračoval ve svých chmurných myšlenkách dál: „Po zbytek roku si s tím ta moje nějak poradí sama, jenže já jí to na dnešek slíbil. To bude zase přetvařování, budu muset budit dojem, jak jsem se na to těšil a jak se mi to divadýlko líbí. Jenže co naplat, nakonec i tohle patří k manželství.“ Franta ještě pár vteřin vychutnával pohodu po probuzení, ale pak vztáhl ruku po Marušce, když už to musí být, tak ať to mám rychle za sebou.
Cesta za Maruščinou nevlastní sestrou Jarkou a její rodinou, jíž Franta nemohl vystát už od svatby, ubíhala překvapivě rychle, silnice byly suché a poloprázdné. „Jenže to je jen začátek,“ pomyslel si a se vzpomínkou na Jarčiny nekonečné vychloubačné řeči o minulých Velikonocích a sevřel pevně volant, jakoby ho chtěl rozdrtit.
„Podívej, Marie, jak jsme si nově zařídili celý dům... Toho starého Bavoráka jsme už museli prodat a koupit si nový model... A představ si, že našemu Jiříčkovi ten nový Ipad závidí celá třída...“ Franta jen tak po očku juknul na Marušku, rošťácký plamínek v jejích očích odvedl jeho myšlenky od Jarčiných nudných řečí úplně jinam.
Tentokrát toho bylo moc i Marušku, a tak se uchýlila ke lsti, podařilo se jí sehrát parádní migrénu. Domů letěli jako uragán, nemohli se dočkat, až po včerejším pozdním večeru znovu vyzkoušejí to nádherné zrcadlo, které jim Ježíšek nadělil do ložnice nad letiště.
„Budu zas něžný a jemně důrazný tak jako pokaždé, to má Maruška nejraději.“ Říkal si Franta, když ve spěchu zamykal dveře garáže se starou Škodovkou a ještě jednou si vzpomněl na své kolegy: „Nechápu chlapy z práce, kteří tvrdí, že víc než dvakrát do týdne je to nebaví.“
