Ta paní byla už na první pohled pěkně od rány, však taky větu o rytí vyslovila způsobem, který by se dal použít v názvu článku jen stěží.
Ve středu večer jsme si s pár kamarády skočili „na jedno,“ rozuměj, navštívili restaurační zařízení za účelem příjemného pobytí spolu, popití něco málo zlatavého moku a pojedení nějaké chutné krmě. K tomu si dovolím maličkou vsuvku tak trochu mimo téma, představte si, že tam měli grundle. Pamatujete si ještě, co to je? Přiznám se, že už jsem je nejedl asi sto let, tak jsem po nich hned skočil a byly fakt vynikající.
Byl mezi námi i jeden věčný remcal, říkejme mu třeba Milouš, jeho pravé jméno neprozradím, aby se neurazil. Znáte ty týpky, kterým nikdy nic nesedí a dle slov klasika jim ani to kyselo není dost kyselé? A anžto, jelikož a protože Milouš je krom remcala střihnutý i hypochondrem, tak to bylo pořád, že nastydne, protože mu táhne za krk, přestože nebylo odkud. Nebo že ta feferonka u nakládaného hermelínu je moc pálivá a že zítra, až ho bude pálit na druhém konci, tak to nevydrží. Do třetice všeho nejlepšího, vlastně spíš pro něj nejhoršího skuhral nad přechlazeným pivem tak dlouho, až si od hostinského vyskuhral ohříváček, kterýžto ten dobrý muž nalezl někde dávno zapomenutý a zapadlý ve sklepě.
Tak jsme si tak baštili, popíjeli, chlácholili Milouše, že odnikud netáhne a pivo je vychlazené jak ze sedmého shodu, když tu k nám dolétla slova od vedlejšího stolu, kde seděla šestice postarších hostů, takto tří dam a tří gentlemanů: „Já se na ten výlet lodí strašně těšila, bylo krásně, trochu pofukoval větřík, honilo se jen pár mráčků a kašlala jsem na rady místních, že se má během půlhodiny zkazit počasí.“ Toto hodně nahlas prohlásila šedovlasá dáma, od pohledu příslušnice dominantního typu žen. Při zmínce o radách místních pokýval Milouš souhlasně hlavou, při kašlání na ně obrátil oči v sloup.
Zbylé osazenstvo vedlejšího stolu chtělo něco připodotknout, ale šedivka se zřejmě rozhodla, že bude držet monolog a nehodlala je pustit je ke slovu: „No však taky než jsme vypluli ze zátoky, bylo všechno suprový, já se vyvalovala na palubě na lehátku v bikinách, popíjela aperol a užívala si pohupování na drobnejch vlnkách.“ Při bikinách udělal Milouš tiché „ufff,“ přestože šedivka na ně navzdory svému věku od pohledu ještě měla, a při pohupování lehce znervózněl.
Dále se dáma chvíli rozplývala nad barvou vody, která byla modrá jako inkoust, nad tvarem skalisek, a tak dál, o tom se tady nebudu rozepisovat, protože by vás to nebavilo. Mluvila lehkým konverzačním tónem, jakoby se nechumelilo, ale pak udělala dramatickou pauzu, aby probudila podřimující pozornost posluchačů.
Potom to přišlo jak rána z čistého nebe. Nebo jako nenadálá mořská bouře, abych byl stylovější. Šedivka pohodila hlavou, zvolnila hlas a spustila nejmíň o oktávu níž: „Jakmile jsme vypluli ze zátoky, z fleku se celý nebe zatáhlo. Fičelo jak sto čertů a loď se rozhoupala ve vlnách velkejch jako dům. A k tomu všemu začalo lejt.“ Tedy stran toho deště použila hůře publikovatelné slovo dědy Komárka, co začíná písmenem ch. Vedlejší stůl ztichnul žádostiv popisu dalšího dění a náš Milouš znatelně zezelenal.
„Chtěla jsem zalézt do podpalubí za Ferdou (na moment zjihla a zlehka pohladila svého souseda po levici), ale jak jsem se hrabala z lehátka, politá aperolem, tak jsem sebou při tom vlnobití flákla na palubu. Žaludek se mi obrátil naruby, já ryla držkou zem, nedokázala jsem vstát a bylo mi na chcípnutí, že jsem se pomalu loučila se světem.“ Netuším, nakolik šedivá dáma mluvila pravdu a nakolik se to snažila zahrát pro pobavení ostatních, ale každopádně to fungovalo. Vedlejší stůl na ni čučel s otevřenými ústy, jen Ferda se neudržel a maličko uchechtnul. Náš Milouš na ni poulil oči, strachem se rozškytal a dal si ruku před ústa.
„Co si myslíte, že se stalo, když mi bylo nejhůř?“ Nahodila šedivka udičku stále dramatickým tónem. „Tenhle ten můj zarytej suchozemec se krokem širokým jak starej námořník vyřítil z podpalubí, šoupnul si mě pod paží a odtáhnul dovnitř. Tam mě celou dobu opečovával jako nějaký malý děcko.“ Načež šedivka vstala, otočila se na Ferdu a vlepila mu takovou pusu, že ho málem smetla ze židle. Okolní stůl chvilku hrobově mlčel, pak se pomalu tak nějak opatrně rozesmál, aby se ve finále otřásal řehotem.
A co na to náš Milouš? Vyskočil, ruku měl stále před ústy, ve tváři byl zelený jak rybník Brčálník a spěšným krokem prchnul na WC. Pobyl tam tak dlouho, že ani nestihnul lehce cynický dovětek šedivky o tom, jak se těsně před návratem na pobřeží moře jako zázrakem uklidnilo, vítr utišil a vše se opět zalilo slunkem.
Milouš nám sice neprozradil, jestli se šel jen normálně vyčůrat nebo jestli ho z těch šedivčiných řečí postihla náhlá zažívací nevolnost, ale po návratu byl jako vyměněný. Přestal si stěžovat na průvan, pivečko popíjel vděčně bez remcání a dokonce s povděkem ochutnal jednu z mých grundlí. Dost dlouho zamyšleně mlčel a těsně před odchodem nás překvapil sdělením přímo filozofickým: „Víte kluci, já jsem vůl. Teprve teď mi došlo, jak moc by si měl člověk vážit úplně obyčejnejch věcí, na který pořád normálně nadává a jejichž důležitost si uvědomí až ve chvíli, když se stane mu nějakej malér.“
Čas pokročil, my se zvedli na cestu do svých domovů, ale vedlejší stůl tam ještě zůstal. Když jsme tu partičku míjeli, kouknul jsem na šedivku a naše pohledy se na chvilku zkřížily. Ta svérázná dominantní dáma se moment tvářila jak kamenná socha a v posledním zlomku vteřiny na mě významně mrkla jedním okem. Dovolil jsem si ji odměnit zdviženým palcem a krátkým zatleskáním, bezpochyby si to právem zasloužila.
