„Maruško, já tě fakt obdivuju. Nejen, pro tvoji krásu, před kterou se každému mužskému tají dech, ale navíc i pro tvou obětavost, že jsi se mnou šla do cukrárny, přestože jsi zraněná. Co se ti vlastně stalo, povídej, přeháněj?“
Těmito slovy jsem v úterý odpoledne přivítal svou lepou zralou plnoštíhlou kulhající kamarádku, když jsme si zase po čase skočili na závěr pracovního dne na kafe s větrníkem. Maruška se na chvilku zarazila, neusmála se a sehrála přede mnou parádní stydlivku: „Honzo, já ti to snad ani nemůžu říct, strašně jsem se ztrapnila a připadala si jako úplná blbka.“
Říká se, že dámy dokážou daleko líp skrývat své pocity než my chlapi, ale tentokrát to Marušce tak úplně nevyšlo. Její hrané rozpaky prozradilo nekontrolovatelné, téměř nepostřehnutelné zacukání v koutcích, které mě přimělo k drobnému pošťouchnutí: „Ale no tak, má milá, jen to vybal a neostýchej se, neboj, já to nikomu neřeknu. Sice možná napíšu, když mi to dovolíš, ale budu u toho mlčet jako hrob.“
„Já tě snad praštím, Honzo,“ zakroutila Maruška hlavou nad mou opovážlivostí. Nicméně stavidla jejího hraného ostychu byla protržena, ona se posilnila kávou a větrníkem, a konečně spustila.
***
Honzo, tohle koleno (Maruška si zlehka zboku poplácala zmíněný kloub na levé noze) jsem si narazila v pátek večer u nás v tom maličkém parčíku u autobusové zastávky, vždyť to tam znáš. Je tam jen jedna lampa zhruba uprostřed, která už nejmíň dva měsíce nesvítí. Vracela jsem se domů s nákupem, nějakými dárky, prostě jsem byla ověšená jak vánoční stromeček. Nedala jsem si pozor, uklouzla po mokrém a snad i namrzlém listí, kterého jsem si v té tmě nevšimla a rozplácla se na zemi jak široká, tak dlouhá.
Doma mě chtěl Franta opečovávat celý víkend, ale já si řekla, že přece kvůli tomu nebudu ležet jako lazar, stáhla jsem si to obinadlem a pustila se do vánočního cukroví. Šlo mi to sice pomalejc, než jsem zvyklá, koleno mě pobolívalo, ale u vědomí, že v pondělí dopoledne dobírám půlden dovolené, jsem s tím zas až tak moc nepospíchala. Nu a včera v pondělí ráno Franta tiše vypadnul do práce, aby mě nevzbudil, já si maličko přispala a pustila se do lineckých koláčků s marmeládou, které dělávám nejradši, když není doma, aby mi je neujídal rovnou pod rukama.
No jo, ale ještě před těmi koláčky jsem zavolala na úřad. Koleno už bylo sice o hodně lepší, ale já byla pořád naštvaná, že se tak dlouho neobtěžují s tou lampou něco udělat. Vzala to nějaká úřednice, já se dostala do ráže a všechno jsem to popsala, kde jako ta lampa je a že jsem tam kvůli tmě upadla, ani jsem ji nepustila ke slovu. Ona se mi párkrát pokusila skočit do řeči, ale já se nedala, a teprve když jsem skončila, tak mi odpověděla: „Víte paní, já sice vím, kterou lampu máte na mysli, ale nemůžu s tím nic udělat, to se musíte obrátit na technický odbor.“
Zarazilo mě to, Honzo. Při představě, že budu volat bůhvíkam, shánět tam bůhvíkoho a celé to znovu opakovat, jsem té úřednici řekla: „Milá paní, vím, že vy osobně jako člověk za to nemůžete, ale já platím poctivě daně a přece po mně úřad nemůže chtít, abych s takovou prkotinou, jako je rozbitá lampa, běhala od jednoho ke druhému jak slepička, která sháněla vodu pro kohoutka.“
Pak se stal asi zázrak, na úřednici zřejmě zabralo to, jak jsem jí řekla, že je člověk a sama za to nemůže. Chvíli bylo ticho, načež mi odpověděla, že teda jako abych si s tím nedělala starosti a že ona to těm jejich technikům nebo komu vyřídí sama. S tím jsme se rozloučily, dokonce si i popřály hezký den a já se konečně pustila do těch slepovaných lineckých. A povedly se mi, to ti teda povím, taky jsem ti jich přinesla pár v krabičce na ochutnání.
V poledne jsem vyrazila do práce, lampa nesvítila, protože bylo světlo, ale jak jsem jí míjela, tak jsem na ni krátce zahrozila pěstí, jakože má vroubek, tak aby si na mě dala pozor. A představ si, Honzo, když jsem se pak k večeru vracela domů, byla už tma a ta potvora nejednou svítila jak o závod, že jsem se na ni musela místo zahrožení pěstí tentokrát usmát.
„Franto, to jsem dobrá, vid?“ Řekla jsem tomu svému hned ve dveřích, anžto už byl doma a přišel mě přivítat do předsíně.
„Jasně, že jsi dobrá. Jsi úplně nejlepší ve všem, akorát nevím, co konkrétního máš teď na mysli. A co tvoje koleno?“ odpověděl mi Franta poněkud nejistě a pomohl mi z kabátu.
„Koleno je dobrý, jen pořád trochu kulhám, ale to budu asi ještě několik dní,“ řekla jsem mu jen tak mimochodem. A pak jsem se celá rozzářená rozpovídala, jak jsem hned ráno volala kvůli té nesvítící lampě na úřad, přiměla úřednici, aby předala moji stížnost do správných rukou a jak ze mě ti kluci techničtí museli dostat najednou takový strach, že to honem běželi opravit. Cítila jsem se jako královna a byla jsem na sebe strašně pyšná, že stačí houknout a celý úřad začne skákat tak, jak já zapískám.
Zmlkla jsem, vypjala hruď a čekala, že mě ten můj začne chválit, div ne vynášet do nebes. Franta se kupodivu už během mého povídání tvářil trochu nechápavě, teď jakoby nevěděl, co mi na to má říct, jenom se tak nějak divně soucitně usmíval. Nakonec přešlápnul z nohy na nohu, podrbal se na bradě a opatrně spustil: „Víš, Marienko, já tě nechci zklamat a možná bych to měl před tebou zatlouct, ale představ si, že ta lampa svítila už ráno, když jsem šel do práce. Promiň.“
Mně spadla brada, Honzo. Zírala jsem tam na toho svého chlapa s otevřenou pusou, došlo mi, že to museli úplnou náhodou spravit někdy o víkendu a já teď ze sebe udělala dvojnásobnou blbku. Jednak jsem si představila tu úřednici, jak se tam před ní na tom technickém smějou, že za nimi leze s něčím, co už je dávno hotové, a co si ona asi pomyslela o mně. Druhak mi došlo, že jsem se teď před Frantou zachovala jako typická blondýna a on ze mě musí mít druhé vánoce. Vlastně spíš předčasné vánoce, když teda za chvilku začíná ten advent.
No prostě v první chvíli jsem nevěděla, jestli se mám rozbrečet nebo rozesmát. Ale musím toho svého ocenit, ať je jaký je, někdy bych ho fakt uškrtila, třeba když mi užírá linecké, jenomže tentokrát to rozčísnul s noblesou. Mlčky mi dal pusu, vzal mě za ruku, tak jak jsem byla ještě v botách, mě odvedl do kuchyně, nalil dva panáčky becherovky a přiťuknul si se mnou. Na závěr prohlásil: „No, holka, v práci jsem měl fakt blbej den, ale tys mi ho teďka rozjasnila, ještěže tě mám, já tě prostě miluju.“ No, ve finále jsme se zasmáli jako už dlouho ne.
***
„Maruško, já tě nemít, tak bych si tě snad musel vymyslet,“ nadhodil jsem své kamarádce míček, jakmile skončila s vyprávěním.
„To by ti bylo houby platné, Honzo,“ odpověděla mi parádní smečí, „některé věci nevybásníš, kdyby ses postavil na střední ucho, ty se prostě musejí stát. Jo, abych nezapomněla, tady máš tu krabičku lineckých a ne abys je cestou domů všechny zbaštil, nech taky pro Soňu.“
Kajícně se musím přiznat, že mi to nedalo, a ačkoli je v dopravních prostředcích konzumace dle regulí přepravního řádu zakázána, nedodělal jsem a jeden kousíček ochutnal. Byl vynikající.
