Jak se baví dámy v nejlepších létech

Úplně obyčejná hospoda v centru dvacetitisícového města. Pondělní večer, vcházíme s manželkou dovnitř. U baru sedí pár štamgastů, jeden stůl má cedulku „reserved,“ u dalšího se baví skupinka hostů.  

Usedáme ke stolu pod oknem, objednáváme si pivo a spekulujeme, jaká asi bude ta živá hudba, avizovaná cedulkou na vstupních dveřích. Pár prvních loků, pivo je příjemně lahodné, i když pro nás maličko nezvyklé.

Úderem osmé vstoupí do lokálu čtveřice dam v nejlepších létech. Mimochodem, víte, jaká jsou pro ženy ta nejlepší léta? Samozřejmě, že každá, od mládí až k té nejsladší zralosti. A právě tyto čtyři jsou nádherně rozkvetlými padesátnicemi plus k tomu něco málo navíc.

Dámy se pustí do řeči s barmanem a s hosty, jako by všichni patřili do jedné rodiny. Usednou k rezervovanému stolu, objednají si pití a s gustem to rozbalí. Ne, nelekejte se, že jste snad přišli o krásu bez závoje, rozloží rukou psané texty, noty, jedna vytáhne kytaru a druhá harmoniku. Ty dvě se pustí do hraní, všechny čtyři do zpěvu.

Nejsou to profesionálky, občas jim to sice trochu mňoukne nebo zakvílí, ale v hospodě se rázem rozprostře nezapomenutelná atmosféra. Tleskáme, chválíme, dámy skromně odpovídají, že se to teprve učí. Nepřišly nikoho oslnit, přišly si jen tak zahrát pro radost a pobavit sebe i ostatní.

Vyhrabu z paměti název jediné místní písničky, kterou znám a poprosím, zda by mi ji zahrály. „Ještě ji moc neumíme, ale zkusíme to,“ odpoví ta hezká s kytarou a po chvilce listování v poznámkách spustí Rose of Tralee. Mají radost, že je o tu jejich místní srdcovku požádal nějaký neznámý cizák.

„Znáte ještě nějakou další písničku tady od nás?“ Optala se mě kráska s harmonikou, ale já ji zklamal. Nicméně neznalost folklóru jihozápadního koutu té země dámy neurazil. Naopak, byly velice vstřícné a kdybychom v tom místě mohli pobýt o maličko déle než jeden večer, nejspíš by nás přijaly do své hospodské rodiny.

Tak tahle příhoda se nám stala v irském městečku Tralee a já si najednou uvědomil, že se tam díky těm čtyřem dámám v nejlepších létech cítím jako doma. V myšlenkách jsem se přenesl zpátky k nám a vybavil si řadu podobných míst, kde si lidé jen tak pro radost a potěšení přijdou docela obyčejně zahrát a zazpívat.

PS: Omlouvám se za nekvalitní mobiloidní fotky.