Jela jsem za mamkou. Bydlí sama v domku kousek za Příbramí a v pátek ráno mi volala, že si podvrkla kotník. Tak jsem hned po práci sedla Na Knížecí na autobus a vyrazila.
Frantu jsem nechala doma, pral se s virózou, sice se nabídnul, že mě tam odveze, ale já řekla, že radši pojedu sama, aby nakonec mamku nenakazil.
„Tuc, tuc, bum, bum, tuc, tuc.“ Řvalo to okolo slečny, co si v autobusu sedla za mě. Asi byla nahluchlá, tak si ten randál osolila do sluchátek naplno. Já byla přetažená z práce, rozbolela mě hlava a zrovna tohle mi ještě scházelo. Doufala jsem, že až se rozjedeme, monotónní hluk motoru ten kravál trochu zastíní.
„Dobrý den, já mám pětatřicítku, to bude tady vedle vás, můžu si přisednout?“ Měla jsem zavřený oči, pokoušela se navzdory ryku ze sluchátek trochu zabrat, ale tenhle hlas mě z toho dočista vytrhnul. „Proč by sis nemohl přisednout, když sem máš lístek,“ napadlo mě v duchu, ale zůstala jsem zticha a na tu slušně vyřčenou otázku jen kývla. A pak jsem se koukla.
„Ježíšmarjá cikán, no to snad ne?“ Ne, Honzo, aby sis nemyslel, nejsem rasistka, ale jak na sousední sedačku soukal to svoje stokilový tělo, tak mě to prostě blesklo hlavou, A taky, že se bude mačkat a mně to bude nepříjemný. Ale křivdila jsem mu. Nemačkal se, na klín si položil obrovskej pugét růží, ze kterýho jen dvě červený hlavičky přečuhovaly na mojí stranu.
My se rozjeli a jak jsou ty moderní autobusy tichý, proti randálu ze sluchátek za mnou to nemělo šanci. Měla jsem toho tak akorát dost, tak jsem se na ní otočila a zkusila to naslušno: „Slečno, byla byste tak hodná a trochu si to ztlumila?“
Nevěřící pohled, směřující někam ke střešnímu okýnku. Hlasitě vzdychla, zlehka pohodila hlavou a tu svou muziku maličko ztišila. Jenom tak, aby ukázala, že bláznům se nemá odporovat, ale aby nepřišla o ty svý decibely, co si tlačí do hlavy.
Tak nějak úplně mimoděk jsme se s cikánem na sebe podívali a rasa, nerasa, bylo nám to jasný. Tu svoji kytku přidržel rukou, aby mu nespadla, otočil se na slečnu za náma a klidným tónem oznámil hodně nahlas pouhá čtyři slova: „Když ztlumit, tak ztlumit.“
Zabralo to. Holka nadskočila na svý sedačce, probodla ho pohledem ostrým jak cikánská břitva, ale to svoje tuc, tuc si dala konečně potichu. Jestli pak někde vykládala, že na ní byl v autobuse hrubej ňákej cikán a že kdyby tam nebyli lidi, tak by ji určitě namlátil, ne-li hůř, tak rozhodně kecala.
Byla jsem ráda a cejtila jsem, že bych mu měla něco říct. Nic pořádnýho mě nenapadalo, tak jsem jenom poděkovala, pochválila mu ty růže a zeptala se, která bude ta šťastná, co je dostane. Po týhle mojí otázce se zasnil a úplně zjihnuj: „Víte, paní, ty jsou pro moji Aničku, máme první výročí. Já jsem cikán ... ne, neříkejte Rom, prostě cikán ... a ona je bílá. Strašně jí miluju.“
No, tak teď už jsem vůbec nevěděla, co na to říct, ale bylo mi to tak nějak od srdce příjemný. Víš, Honzo, taky jsem si prožila v životě svý a poznala, že ne každej cikán je špatnej a ne každej bílej je dobrej. Tak jsem mu tam v tom autobuse popřála štěstí a ať ode mě pozdravuje tu svou Aničku. A jak jsem byla najednou taková trochu naměkko a dobře naladěná, přestala mě bolet hlava a já konečně usnula.
