Jak jsem zhřešil s nejlepší ženskou pod sluncem

Pánbůh dřel šest dní jako kůň, to víte, takové stvoření světa musí dát pořádně zabrat. Pak už toho měl dost a rozhodl se, že sedmý den stanoví jako den odpočinku, aby se na to mohl konečně vykašlat a odfrknout si.

A když pánbůh o něčem rozhodne, případně něco stanoví, tak to pochopitelně platí pro všechny, o tom žádná. Proto se taky neděli říká neděle, protože se o ní jakožto o sedmém dni prostě nedělá. Žádná práce a místo toho šupky hupky pěkně do kostela poděkovat pánbíčkovi za ten den volna a vůbec za všechno, co pro svoje ovečky dělá.

Jenomže my lidé jsme neznabozi, pána boha neposloucháme, děláme si, co chceme a dokonce ani tu neděli pořádně nedržíme. Tedy jak kdo, abyste se náhodou neurazili, pokud se vás to netýká, ale mě s manželkou rozhodně ano. V neděli jsme se místo odpočinku, neřku-li dokonce místo návštěvy kostela pustili hned po ránu do gruntování, uklízení, vaření, praní a podobných činností, jestli hřešíte stejným způsobem, tak to určitě znáte taky, hromy a blesky na nás i na vás.

Jenomže po obědě nám to nedalo, hnulo se v nás špatné svědomí a rozhodli jsme se, že se budeme kát. „Honzo, pojď, budeme držet neděli a půjdeme na kafe, tam se bezvadně odpočívá,“ pravila manželka. Vidíte, jaká je moudrá? Jiní hříšníci se kají pěkně vkleče na studené podlaze, ne-li rovnou na hrachu, je jim u toho zima, mají otlačená kolena a ještě ke všemu drmolí modlitby, kdežto my se rozhodli vykonat naše pokání v teple v pohodlných křesílkách v kavárně na náměstí.

Jenomže ouha, kavárna byla zavřená. Být to v Praze, určitě by byla otevřená, neb Pražáci bydlištěm jsou stejné hříšníci jako my Pražáci jménem a neděli nesvětí, neb jsou vychytralí a dobře vědí, že jim v ten den přijde do kavárny víc lidí než kdy jindy. Avšak u nás na vesnici jsou kavárníci spořádaní a pobožní občané, svoji kavárnu mají zavřenou a pěkně odpočívají, nejsou-li rovnou v kostele. Pánbíček je za to určitě odmění na dětech, a to v počtu co nejhojnějším, dobře jim tak.

No nic, abych to moc neprotahoval, anžto jsme se Soňou notoričtí hříšníci, našli jsme si jiný podnik, jehož provozovatelé jsou na tom stejně a jsou tak neznabožští, že vaří kafe i v neděli. Tedy oni primárně dělají pizzu a točí zmrzlinu, ale když si u nich řeknete o kafe, tak vás nevyhodí a vyhoví vám. Jenom si nesmíte splést kuchyň s místností, ve které stoluje, jako se to stalo mně a z níž jsem byl po právu vykázán jako Adam s Evou z ráje. Akorát do toho zakázaného jablka jsem si ani nekousnul, protože tam ani žádné nebylo.

„Pro manželku lungo a pro mě turka, prosím,“ objednal jsem nám u obsluhujícího sympaťáka, jakmile jsme se usadili u stolu.

„Ano, hned to bude... ale, ale... kolik lžiček kávy mám dát, víte já jsem turka ještě nikdy nevaržil,“ zarazil se ten sympaťák.

„Dvě vrchovaté,“ odpověděla mu Soňa, zatímco já jenom zazíral a nedokázal si představit, jak může nějaký dospělý Čech nevědět, jak se připravuje klasická káva a být tím pádem nejen neznaboh, ale i neznaturek.

„Copak sis nevšimnul, že to není Čech? On přece neřekl, že ho nikdy nevařil, řekl nevaržil, takhle by to našinec nevyslovil, i kdyby ráčkoval sebevíc. Tureckou kávu prostě nezná a můžeš se modlit, aby ti místo turka neuvařil živého Turka,“ vyděsila mě manželka.

Nakonec se ukázalo, že ten sympaťák skutečně není Čech, nýbrž celkem domácky vypadající cizinec a že se nemusím bát, co mi přinese k pití, protože mé přání pro jistotu předal své manželce, která si s turkem hravě poradila, přestože i ona byla cizinka. Samozřejmě též domácky vypadající a navíc okulibě elegantní. Tak nevím, turecká káva je zřejmě jakousi českou výsadou, kterou nikde jinde neznají, a bůhví, co by mi místo ní přinesli v samotném Turecku.

„Žbluňk!“ Udělala Soňa. Tedy ne ústy, ale mlíčkem, které se leje do kávy a které jí sympaťák přinesl s lungem. Vlastně jsem se jí zapomněl zeptat, jestli to udělala proto, že byla zmatená tím mým turkem nebo proto, že se na své lungo tolik těšila a nemohla se dočkat. Zeptal jsem se jí akorát, proč si ten kalíšek s mlíčkem nerozdělala, ale hodila do lunga celý a zavřený. Radši vám tady nebudu prozrazovat, co mi na to má drahá odpověděla, řeknu jen, že ji zřejmě pánbůh potrestal za nedělní práci a za áčko v kostele. Nicméně ona se jako správná statečná hříšnice nedala, mlíčko vylovila, nalila do lunga normálně bez toho obalu a vzniklý nápoj popíjela s chutí, jakoby se nic nestalo.

„Maminko, viď, že mi koupíš zmrzlinu v ozdobném kornoutu, když jsem byl tak hodný v kostele?“ Zeptal se malý hošík, doprovázený svou rodičkou, sotvaže vstoupil dovnitř a slušně nahlas pozdravil. Manželka do mě žďuchla poprvé, čímž mi zřejmě chtěla naznačit, že z takových bohabojných a spořádaných lidí bychom si měli vzít příklad.

„To víš, že můžeš, miláčku. A mně objednej limonádu,“ dostalo se mu odpovědi.

„Maminko, pan kazatel říkal, že se blíží Vánoce, viď že upečeš cukroví, jako ho pečou maminky od Péti a Věrušky ve školce?“

Tentokrát už maminčina odpověď nebyla tak jednoznačná. Mladá paní polkla lok limonády, na chvilku se zamyslela, a pak pravila: „Miláčku, neříká se pan kazatel, ale pan farář. A s tím cukrovím nevím, nevím, já ho nikdy nepekla, ale že jsi to ty, tak to zkusím, když mi budeš pomáhat.“ V tu chvíli do mě manželka žďuchla podruhé, což ta dobrá žena rozhodně neměla dělat, neb jsem se měl co držet, abych se nezachoval jako hulvát a nerozesmál se. Být totiž neznabohem a k tomu ještě hulvátem, to už by bylo moc i na nejtolerantnějšího vševědoucího.

Když ti dva za chvilku odcházeli, hošík okomentoval placení na svůj věk nečekaným obratem: „Maminko, to teda stálo nekřesťanský peníze, viď?“

Jakmile zmizeli, žďuchla do mě manželka potřetí, neb je to správná ženská, která ctí přísloví „do třetice všeho nejlepšího.“ Nicméně tentokrát její žďuchanec nenaznačoval, že bychom si měli vzít příklad z bohabojných lidí, ba ani podiv nad tím, jaký měla ta maminka vztah k pečení vánočního cukroví. A abych náhodou nebyl na pochybách, tak ho hned okomentovala: „Než abych byla hodná v kostele, přemýšlela začátkem října o tom, co musím udělat před vánoci nebo spekulovala, jak pozná malej kluk, jaký peníze jsou křesťanský a jaký nekřesťanský, to radši budu hřešit dál, snad mi to pánbůh odpustí.“

„Nóóó, nevím, jak ten nahoře,“ protáhl jsem, „ale já ti to rozhodně odpustím a s radostí si zahřeším s tebou. Teď hned, pojď, jdeme domů,“

„Až tak?“ Zapýřila se má drahá i po tolika létech manželství.

„No jasně, dáme si pořádný kus té nejlepší mramorky pod sluncem, kterou jsi ráno upekla, to přece k hříchům nedělního odpoledne rozhodně patří.“

Tož, přátelé, další neděle se kvapem blíží, budete hezky spořádaně a bohabojně odpočívat nebo si spíš potrpíte na to hřešení?