Jak jsem vysekl parádní poklonu tajnému idolu svého srdce

Musela být tak o tři roky starší než já, občas jsem ji potkával ráno cestou do školy. Svým usměvavým obličejem, orámovaným dlouhými hnědými vlasy učarovala mé nezkušené pubertální duši.

Nevěděl jsem o ní vůbec nic, natož abych ji znal aspoň jménem, v ten prchavý okamžik, když jsme se náhodou míjeli, jsem se ji netroufal oslovit. Jediné, nač jsem se zmohl, byl krátký úsměv a poté, co mi jej párkrát opětovala, jsem si dovolil přidat nesmělé „ahoj.“

Jakpak já bych to udělal, když ani nemám čas zapříst s ní krátký rozhovor? Tázal jsem se sám sebe, když jsem ji toho mrazivého lednového rána uviděl, jak se ke mně blíží úzkou pěšinou odhrabaného sněhu. Přece jí nemůžu jen tak hned z první říct „milá zlatá, ty se mi hrozně líbíš, pojď se mnou na rande.“ To bych tomu dal, ještěže nemám dost odvahy.

A tak jsem zas jenom ladil svůj úsměv, ale pak mě něco napadlo. Cestička je uzoučká, jakoby úvozem se vine mezi navršeným zledovatělým sněhem, tak se jí galantně vyhnu, ať vidí, jak jsem slušně vychovaný.

Byli jsme tak tři metry od sebe a já se rozhodl pro frajersky rozmáchlý oblouk. Vylezl jsem na sníh, chystal se ji pozdravit a zároveň rukou naznačit takové to gesto „mladá dámo, račte projít.“ Jenže jsem při tom buď nekoukal na cestu, spíš možná koukal, kam neměl a rázem šup, už mi to ujelo, v příští vteřině jsem jí přistál u nohou, div jsem ji přitom nesrazil.

Nejdřív se rozesmála, pak se zarazila, zvážněla a starostlivě se mě zeptala: „Nestalo se ti nic?“ Ten pád musel nějakým způsobem na chvilku odblokovat můj ostych a já najednou slyšel svůj hlas. Byl takový zvláštně chraplavý, zřejmě promlouval sám od sebe, mimo mou vůli a na její dotaz odpověděl otázkou: „Nešla bys se mnou večer do kina?“ Vědomě bych se takhle určitě nezeptal, za prvé bych k tomu nesebral odvahu a za druhé jsem ani nevěděl, kde co dávají.

Znovu se rozesmála, tentokrát zvesela, po chvilce smích přešel v úsměv. Ale ne v ten který jsem znal z předchozích potkání, tentokrát vypadal omluvně. „Nemůžu, jsem zadaná. Teď promiň, už musím jít.“

Chvilku jsem tam stál a oprašoval se od sněhu. „Hm, smůla,“ říkal jsem si a přitom jsem vůbec netušil, že to možná ani není pravda a ona mi tím chce jenom říct, že slušně vychované devatenáctileté mladé dámy si s šestnáctiletými kloučky nic nezačínají.