Jak jsem se styděl za Prahu

Pražské Hlavní nádraží je jednou z nejdůležitějších vstupních bran do naší metropole. Podívejme se, s jakou neuvěřitelnou věcí se může dychtivý a natěšený návštěvník setkat v tamních restauracích.  

„Ve čtyři u Husy.“ Tak zněla domluva a my se s manželkou v pátek chvilku před stanovenou hodinou sešli před restaurací Potrefená husa v očekávání příjezdu přátel z Moravy. Na příjezdové světelné tabuli naskočilo dvacetiminutové zpoždění, vzal jsem tedy telefon a upřesnil místo setkání: „Jitko, budeme na vás čekat vevnitř v Huse.“ Vsedě u pivka se přece čeká daleko líp než ve stoje v nádražní hale.

Jitka (dobrá duše a naše velká kámoška) s Jaromírem (výjimečný člověk, kterého jsme konečně poznali osobně) dorazili a dali si před další cestou jedno s námi. Jaromír se pozastavil nad tím, že tam půllitr stojí dvakrát tolik než ve Svitavách (Staropramen „nefiltr“ přes 50 korun), ale chuť toho moku si oba pochvalovali. „Ještě si odskočíme a vyrazíme,“ shodli jsme se a začali se dožadovat nasměrování na záchod.

„To musíte ven a nahoru po schodech, my tady WC nemáme. Bude vás to stát dvacku,“ informovala nás servírka. Takže restaurace, kde si člověk po konzumaci ani nemůže odskočit. Hospoda, která si zakládá na svém jméně a díky umístění i na cenách neumožňuje to, co je normálně základním vybavením i zaplivaných putyk těch „nejobyčejnějších“ kategorií. Návštěvníku, div se a běž si odložit, kam umíš.

***

S Jitkou a Jaromírem jsme se odebrali na vskutku vydařené setkání blogerů, o kterém tak pěkně poreferovalo hned několik našich kolegů: Jana, Milan, Šárka, Tomáš, Jitka (proboha, snad jsem na nikoho nezapomněl). Rád bych touto cestou moc poděkoval všem účastníkům a adminům za krásný večer.

Jaromíra čekaly nějaké další povinnosti, a tak se ještě téhož večera vydal na zpáteční cestu. S Jitkou jsme se po setkání odebrali k nám domů. Tedy metrem na konečnou a pak už ne autobusem, na ty příměstské byla příliš pozdní hodina. Inu co, pojedeme taxíkem, při tak výjimečné příležitosti jednou za uherský rok to za to stojí.

„Kudy chcete jet?“ Zeptal se taxíkář v naději, že zvolíme dálnici, po které je to delší a tudíž by vydělal víc. Zklamali jsme ho slovy „vemte to rovně přes Počernice“ (po staré hradecké). Jak jsme tak projížděli padesátkou Horními Počernicemi, neodpustil si otráveně rýpnout, že po té dálnici bychom se dostali domů dřív. Nu, dlužno přiznat, že měl ten dobrý muž pravdu, jenže si asi neuvědomil, že po tom zdařilém večeru nikam nepospícháme a na nějakých pěti minutách nám nesejde. Ale nemějme mu to za zlé, možná měl špatný den a na chvilku zapomněl na stařičké rčení „náš zákazník, náš pán.“ 

***

Leč abych jen nekritizoval, na chvilku změním téma. Na druhý den si Jitka přála prohlédnout Prahu z trochu jiného úhlu, a tak nabízím pár fotek z krátké vltavské paroplavby.

***

Čas se nachýlil a my se vydali vyprovodit Jitku zpět na Hlavní nádraží. „Děcka, skočíme ještě na kafe,“ vyslovila své přání a my se po včerejší zkušenosti s Husou odebrali naproti do Krušovické Šalandy.

Trochu to zkrátím. Káva turek za padesát, voda s ledem a jedním kolečkem citronu za pětadvacet. Kafe bylo o síle „vhodné pro kardiaky“ a pětadvacetikorunová voda vodovodní. A WC před cestou? Podobně jako v Huse ho tam nemají. Když jsme tam byli posledně loni na podzim, dávali svým hostům „záchoděnky.“ Papírek, při jehož předložení se mohl zákazník restaurace na nádražním záchodě vyprázdnit zadarmo.

Teď už tam tuhle vymoženost nemají a jejích zákazníci platí za každé vyčůrání další dvacku. Dokonce si na to nechali udělat nějaký právní rozbor, aby se nedostali do konfliktu se zákonem. Je vidět, že jsou šikovní, nic nezanedbají a dokážou se pořádně postarat. Tedy postarat o sebe, abych to upřesnil, zákazník tam na prvním místě rozhodně není.

Praha je krásná a má toho svým návštěvníkům mnoho k nabídnutí. Akorát za některé věci jsem se musel před našimi přáteli stydět, ačkoli tam už spoustu let nebydlím. Ale narodil jsem se tam, prožil kus svého života a nosím její jméno, a tak si nemůžu pomoct, prostě mi na Praze záleží.

A pokud jde o ty restaurace, tak až budeme příště čekat na svoje přátele na Hlavním nádraží, uděláme to jinak. Vezmeme je třeba pár stanic devítkou na Žižkov, protože v tamních hospůdkách je to panečku o něčem docela jiném a nějakej takovej vobyčejnej Pražák se tam za svou stověžatou jmenovkyni rozhodně stydět nemusí.