Jak jsem se nejdřív pořádně naštval a potom hrozně styděl
Ne tak včera. Kloubák se asi vykloubil, harmoniku někdo ukradl a housenku sezobl černý kosák. Místo toho přijel pidibus, nejspíš ten nejmenší, který byl zrovna k mání. A tak si asi dovedete představit, jak to tam vypadalo. Ne nepodobně tlačenici z jedné pověstné Šimkovy povídky, kde se lidé cpali dovnitř s takovou vervou, až vytlačili ostatní druhými dveřmi ven.
Už to samotné mě naštvalo a pak mě dorazili tací, kteří předbíhali a neobtěžovali se čekat ve frontě, což bývá na předměstských spojích celkem běžné. Takže jsem se do útrob autobusu jen tak tak nacpal, o sezení nebylo ani pomyšlení a já v duchu nadával, že mě čeká půl hodiny stání na jedné noze s nosem namáčknutým na sklo.
Autobus se konečně rozjel a přískoky si to šinul ucpanými ulicemi. Teplota uvnitř proklatě stoupala a vzduch se plnil odérem cestujících. Nejpronikavěji nás obšťastňovali tací, kteří se zřejmě už několik dní zapomněli umýt.
S drcnutím jsme zastavili na červené, těla uvnitř autobusu se promíchala a jejich pohyb dal vzniknout náhodným nežádoucím dotykům. Každý si je mohl užít dle řízení náhody a na mě vyšel výživný žďuchanec loktem do žeber. To už jsem fakt v duchu nadával na všechny a na všechno okolo sebe.
V momentě nejvyšší naprdnutosti jsem na ulici uviděl dvojici mladých lidí, čekali u přechodu, až jim padne zelená. Evidentně patřili k sobě, ale nedrželi se okolo pasu nebo ramen, dokonce ani za ruce. Dívka držela madla invalidního vozíku, na kterém seděl tělesně postižený mladík. Nemračili se na svět tak jako já. O něčem se spolu bavili, mladík se občas pootočil dozadu, dívka se předklonila, aby si viděli do očí. A smáli se, jako by byli tím nejšťastnějším párem pod sluncem. Vlastně pod těžkými mraky, zrovna bylo venku hnusně.
V tu ránu mi přišlo stydno. Byl bych se nejradši propadnul až někam pod podlahu našeho pidibusu. „Co já si mám co stěžovat?“ prolítlo mi myslí. „Nic mi není, můžu si chodit, jak chci a nejsem závislý na ničí pomoci. A přitom se nechám takhle rozhodit kvůli půlhodince nepohodlí jen proto, že si nemám kam sednout.“
Jak jsem se tam tak styděl a častoval sám sebe, nenapadlo mě nic lepšího, než těm dvěma mladým lidem venku zamávat. Jen tak, abych je pozdravil a poděkoval jim, že mi otevřeli oči tím, jak jsou spolu a šťastní navzdory tomu postižení. A víte, že si mě všimli? No, bodejť by si nevšimli, když na ně někdo mává s rozplácnutým nosem na skle. A zamávali mi taky, smáli se u toho, i když mě vůbec neznali.
Na a to už je vlastně všechno. Taková pro někoho možná nezajímavá drobná příhoda, o které snad ani nemá cenu psát. Ale pro mě to cenu mělo, dokonce velikou. Trklo mě, že se mnozí rozčilujeme kvůli úplným blbostem. Bereme vlastní zdraví jako samozřejmost a teprve když se setkáme s někým, kdo je postižený nebo nemocný, tak nám konečně dojde, jakou vlastně máme obrovskou kliku.
Takže po zbytek cesty se ostatní pasažéři mohli těšit pohledem na blázna, který se v té tlačenici, smradu a kodrcání přihlouple sám pro sebe usmívá.
Tož tedy díky, dvojice neznámá, ať vám to společné štěstí vydrží napořád.
Jan Pražák
Úskalí živočišných biopotravin
„Tyhle jogurty jsou bio, ty si koupím a pro manžela je vezmu taky. Jsou lepší, protože v sobě nemají žádnou škodlivou chemii. Věrko, ty si je nevezmeš?“ Optala se vemlouvavě postarší kudrnatá černovláska své kamarádky.
Jan Pražák
Věrná až za hrob?
Celé to strastiplné období začalo v jaře před pěti léty, když Zdeňkovi diagnostikovali zhoubný nádor v pokročilém stádiu. Spokojený život celé rodiny se tehdy ze dne na den zhroutil a změnil v čekání na zázrak.
Jan Pražák
Arture, ty rošťáku, ty se mi snad zdáš!
Nebudu ten šumavský penzion jmenovat, sice by si to zasloužil, ale reklama zde není povolená. Řeknu jen, že šlo o rodinný podnik nedaleko Kašperských hor, ve kterém jsme se stavili loňského podzimu na pár dní v rámci dovolené.
Jan Pražák
Intrikánka
„Jsem ráda, že jsi mě vytáhla, Mílo, dáš si taky aperol?“ Zeptala se mě nakrátko střižená hubená černovláska s jehlovými náušnicemi. Všechno na ní bylo tak nějak špičaté. Úzký nos, pichlavé oči, štíhlé prsty s výraznými nehty.
Jan Pražák
Mala pečovatelka
Mezi Vánocemi a Novým rokem se v naší závodní jídelně pravidelně nevaří a my strávníci býváme nahraní. S heslem: „nalov si, jak umíš“ jsem si prvního dne skočil do řeznictví a zakoupil teplou sekanou v housce.
Další články autora |
Studentky rozrušila přednáška psycholožky, tři dívky skončily v nemocnici
Na kutnohorské střední škole zasahovali záchranáři kvůli skupině rozrušených studentek. Dívky...
Podvod století za 2,4 miliardy. Ortinskému hrozí osm let a peněžitý trest 25 milionů
Luxusní auta, zlaté cihly, diamanty a drahé nemovitosti. To vše si kupoval osmadvacetiletý Jakub...
Stovky amerických obrněnců se v řádu dnů nepozorovaně přemístily do Česka
Několik set vozidel americké armády včetně obrněnců Bradley nebo transportérů M113 se objevilo ve...
Zemřel bývalý místopředseda ODS Miroslav Macek. Bylo mu 79 let
Ve věku 79 let zemřel bývalý místopředseda ODS a federální vlády Miroslav Macek, bylo mu 79 let. O...
Moskva se chlubí kořistí z Ukrajiny: Abramsy, Leopardy i českým BVP
V Moskvě ve středu začala výstava západní vojenské techniky, kterou používá ukrajinská armáda a...
Poslanci omezí prodej půdy cizincům, změní zákon po havárii na Bečvě
Sněmovna má v pátek na programu vyšší ochranu nejlepší zemědělské půdy, novelu vodního zákona...
Nová odhalení z fakulty: studenti viděli vraha dřív, policie byla v budově víckrát
Premium Masový vrah David K., který v prosinci při střelbě na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v...
Na důchodce zaklekli, chalífát neřeší. Němce děsí mdlé reakce jejich politiků
Premium Snímky stovek radikálních islamistů demonstrujících v ulicích severoněmeckého Hamburku, kteří...
Na jednání o míru nepřijdeme, vzkázali Rusové. Švýcaři je ani nezvali
Švýcarsko iniciuje vlastní mírovou konferenci o Ukrajině. S pozváním Ruska na setkání, které se má...
Inspektor/ka Oddělení dohledu nad zpracováním biologických materiálů
Státní ústav pro kontrolu léčiv
Praha
- Počet článků 2130
- Celková karma 30,48
- Průměrná čtenost 1301x
Články o výstavách opuštěných koček jsou na hlavní stránce blogu publikovány se souhlasem redakce.