„Oni těm svým malým dětem všechno dovolí a vůbec je nenapomenou. Jestli to takhle půjde dál, tak se jim brzy začnou před očima houpat na lustru.“
Takhle si stěžoval můj dvounohý asistent, když se se svou samičkou vrátili z návštěvy od nějakých známých. „Houpat na lustru, hm,“ tiše jsem si mňoukl jen tak pro sebe a rozhodl se, že něco takového musím vyzkoušet.
Na kuchyňský stůl nesmím. Tedy oficiálně nesmím, ale když není nikdo z dvounožců poblíž, tak tam rád pobývám. No, vlastně i někdy, když jsou u toho, ale to mě pak vždycky vyženou dolů. A právě nad tím stolem visí pěkný proutěný lustr, po obvodu byl ozdobený maličkými mašličkami. Ty mě strašně moc lákaly.
Napoprvé jsem byl opatrný a počkal, až oba dvounožci odejdou pryč. To víte, bylo to přece jen dost vysoko, nebyl jsem si jistý, jestli tam dosáhnu a nechtěl jsem si udělat ostudu. Vyskočil jsem na stůl a natáhl se, co to šlo, ale nedosáhl jsem. Pak jsem maličko poskočil a sláva, už jsem jednu mašličku chytil drápkem. Lustr se se mnou maličko zhoupl, mašlička povolila a já ji dal Rózce, aby si s ní mohla hrát. Vzala ji do tlamičky a odběhla si ji schovat do naší dováděcí krabice.
Během pár dní jsem tímto způsobem očesal i zbývající mašličky, bylo jich asi osm. Párkrát mě při tom dvounožci přistihli, to víte, že mě pokaždé hnali dolů, ale já si z toho nic nedělal. Jenomže mně se zalíbilo to zhoupnutí, a tak jsem s tím ani po sklizni mašliček nepřestal, tentokrát jsem se vždy zachytil za okraj lustru.
„Honzo, nedá se nic dělat, musíš zkrátit šňůru nebo nám Santík ten lustr úplně zničí.“ Dvounožčin verdikt byl jasný a sameček se do toho pustil. S kleštěmi, se šroubovákem a já nevím s čím vším dalším, se podobně jako já postavil na stůl a začal ten lustr sundávat. „Tak to teda prr, to nesmíš, na čem se teď budu houpat?“ Hlasitě jsem zaprotestoval, ale nebylo mi to nic platné, chtě nechtě jsem musel přistoupit k důraznějšímu opatření. Všiml jsem si, že má takové měkké a volné kalhoty, vyskočil jsem za ním, popolezl mu po noze a začal je tahat dolů.
Dvoužčí gatě šly dolů i s trenkami, no to vám byl pohled, už, už jsem doufal, že toho nechá a budu mít vyhráno. Jenže dvounožka zrovna vařila pár kroků od nás, tak mi to nakonec celé pokazila. Otočila se, přikryla si rukou ústa, ale stejně se začala smát. Pak zvážněla, doufal jsem, že ho s rukama u stropu, staženými kalhoty a mnou, visícím na jeho noze vyfotí, ale bohužel jsem se zmýlil. Místo po foťáku sáhla po mně a odnesla mě pryč, aby dvounožec mohl dokončit to zkrácení.
Teď už na ten lustr nedoskočím a nevím, jestli se mi to podaří, až ještě povyrostu. Jenže to bude dlouho trvat, a tak jsem si zatím vymyslel jinou zábavu. Miluji tekoucí vodu, která občas prýští z takové lesklé věci do umyvadla v koupelně nebo v kuchyni. Dvounožci na tu věc sahají, nějak s ní hýbou a tím vodu pouštějí a zase zavírají. Strašně rád bych si ji pustil sám, až nebudou doma. Už jsem to dokonce zkoušel, čumáčkem jsem s tou věcí trochu pohnul do strany, ale nic se nestalo. Poradili byste mi někdo, jak se to dělá?
