Šíleně mě rozbolel zub. Objednal jsem se k zubaři a dostal termín za měsíc. Trpěl jsem jako zvíře, prášky po hrstech polykal a rumem bolavý zub omýval. Když konečně nadešel den D, vzal jsem si čistou košili a vyrazil do ordinace.
Když se tři hodiny po čase objednání ve dveřích ordinace konečně objevila mladá prsatá asistentka a vyslovila moje jméno Matěj Jouda, vstal jsem a celý roztřesený vstoupil dovnitř.
„Tak copak vás trápí, pane Matěji?“ Zeptal se usměvavý obrýlený doktor poté, co mě položil do nejmodernějšího pohodlného zubařského křesla.
Vyňal jsem z úst kompletní náhradu horní části chrupu (rozuměj umělé zuby), ukázal prstem na čtyřku vlevo a zahuhlal: „Tenhueten zub mě huozně bolí, pane doktoue.“
Pan doktor jen maličko údivem pozdvihl obočí tak, abych si toho nevšiml a pomyslel si, jakýže jsem to já Matěj. A s vážnou tváří pravil: „Tak se na to podíváme.“ Načež vzal moje umělé zuby do ruky, opláchnul proudem čisté vody, otřel dezinfikovaným hadříkem a odkvačil s nimi do vedlejší místnosti, kde pořídil snímek na hypermoderním rentgenovém zařízení.
„Mezi trojkou a čtyřkou máte skrytý kaz, pane Matěji,“ stanovil diagnózu vážným hlasem. „Ale nemusíte se ničeho bát, během chvilky vám to dáme do pořádku.“ Poté se obrátil k asistentce a oslovil její poprsí: „Věruško, buďte tak laskavá a připravte mi dvojitou dávku výplně s odstínem 4Xc.“
Poté pan doktor uchopil ampuli s nejúčinnější látkou místního umrtvení, rozlomil ji a tenkou jehličkou na jedno použití vpravil její obsah do zubní protézy. Maličkým nástrojem odvrtal kousek trojky a čtyřky, očistil speciálním roztokem a obrátil se na asistentčino vykroužené pozadí: „Pospěšte s mícháním, Věruško, ať nám tady pan Matěj moc dlouho netrpí.“
Netrpěl jsem, ani nepospíchal. Nevnímal jsem vyřčená slova ba ani cinkot nástrojů, oči jsem měl upřené na Věrčin plášť. Díval jsem se chviličku dolů, pak zas hned nahoru a byl jsem ponořen ve slastných představách.
Z dvojité dávky bílé plomby s odstínem 4Xc nabral pan doktor jen malý ždibíček a bleskurychle jím zaplnil otvor mezi umělou trojkou a umělou čtyřkou. Pak nechal hmotu ztvrdnout ve světle miniaturní lampy a nakonec pohlédl na své dílo s neskrývaným zadostiučiněním. Položil je na tácek, pokrytý sterilním ubrouskem a pravil: „Tak je to hotové. Pro jistotu vám, pane Matěji, přidám speciální lék na bolest, kdyby se to ještě ozvalo po odeznění umrtvení. Ale nemusíte se bát, do zítřka to určitě přejde.“
Zvolna jsem se probral ze svého snění, vložil opravený umělý chrup do úst, pohlédl do nastaveného zrcátka, usmál se a poděkoval. Vstal jsem a chystal se odejít.
„Počkejte, počkejte, pane Matěji,“ zarazil mě pan doktor, „musíte mi zaplatit šest tisíc. Uradíte to hotově, kartou nebo si přejete vystavit účet a budete platit převodním příkazem?“
V tu ránu mi spadla brada a já dočista strnul: „Ale pane doktore, já jsem si přece myslel, že použijete materiál hrazený pojišťovnou, a pokud bych měl něco doplácet, upozorníte mě předem. Vždyť já jsem důchodce, tolik peněz dohromady nedám.“
„Amalgám, nepoužívám, je dávno přežitý,“ pustil se pan doktor do vysvětlování. „Všechen můj materiál, nástroje a další vybavení je jen to nejlepší z nejlepších pro špičkovou péči a pohodlí pacientů.“ Poté se pan doktor shovívavě usmál: „Jestli teď nemáte, pane Matěji, nevadí, Věruška vám ráda připraví splátkový kalendář.“
PS: Připadá vám to celé hloupé a absurdní? Bodejť by nebylo, když jsem si to dočista vymyslel. Copak jste někdy slyšeli, aby nějaký zubní pan doktor provedl zbytečný výkon nebo si za práci či za materiál účtoval víc, než opravdu musí?
