Psala se první polovina 70. let minulého století a já chodil na střední školu. Doba normalizace byla v plném proudu, účast na prvomájovém průvodu byla dobrovolně povinná a absence se odměňovala „černým puntíkem.“
Chodil jsem tehdy s náramně vyvinutou dívkou ze třídy o ročník níž. Říkejme jí třeba Majka. Tedy chodil tak napůl, spíš jsem doufal, že se s ní zbavím panického cejchu, jak už se to podařilo některým mým spolužákům. Nebo jak o tom aspoň vyprávěli, když se u piva rozhovořili o žhavých chvilkách v náručí svých dívek.
„Naši chtějí, abych šla do průvodu, oni si na tyhle věci potrpí. Půjdeš taky?“ Vyzvídala na mně Majka už asi týden dopředu. A mě v tu ránu napadl ďábelský plán.
„No jasně, že půjdu, když tam budeš ty. Cestou spolu vezmeme roha, zajdeme někam do parku a já tě políbím pod rozkvetlou třešní. Víš, abys mi neuschla.“
Majka po chvilce váhání kývla, bylo dojednáno a v onen sváteční den jsme ve velké formaci vyrazili od školy hlavní třídou. Dokonce jsme oba vyfasovali nějaká mávátka, aby všichni viděli, jak jsou frekventanti tohoto ústavu politicky uvědomělí. S Majkou jsme se vedli za ruce, courali se až vzadu a vmísili se mezi nějaké cizí úředníky z kanceláří. Odtamtud jsme pak tiše zmizeli do postranní uličky a z ní do blízkého parku. Ten byl liduprázdný, kdo nebyl v průvodu, radši nevystrkoval nos z bytu, aby nebyl nápadný.
Nebyla to sice třešeň, ale kvetlo to jako o závod a stálo v zastrčeném koutě, tak jsem pod tím stromem vzal Majku do náručí. Nebránila se, její polibky chutnaly po jahodách a já ucítil příležitost, zajít v našem sbližování co nejdál. Posadil jsem si ji na lavičce na klín a přes lehkou letní blůzku jsem začal zkoumat její kypré dívčí tvary. Asi jsem na ni byl moc rychlý nebo co já vím, začala dělat okolky. A tak mě napadlo, že bych si mohl pomoct klasikem:
„Je první máj, je lásky čas, hrdliččin zve ku lásce hlas,“ zadeklamoval jsem a snažil se jí sáhnout pod sukni.
„A ty slyšíš nějakou hrdličku?“ Zlehoučka odsunula moji ruku.
„To ne, ale když ty jsi tak krásná a já po tobě moc toužím.“
Možná byla taky roztoužená či aspoň zvědavá nebo si ze mě jen chtěla udělat legraci: „Jestli opravdu zahrdlí hrdlička, tak... A dala mi pusu, až se mi zatmělo před očima. No, možná spíš v hlavě.
A najednou hrdlička skutečně zahrdlila. Majka se napřed zarazila, jakože o něčem dumá a pak tak zvláštně zvláčněla. Vzdychla, dovolila mi, abych si ji vzal na klín obkročmo a já se už, už chystal...
„Proboha, támhle za křovím... Jde sem esenbák!“ Vykřikla, když mi do vysněného okamžiku zbývalo už jen pár vteřin.
„Budu dělat, že je mi jako špatně a ty se o mě chceš postarat.“ Seskočila mi z klína, bleskurychle si vrátila ňadra do podprsenky, stáhla blůzku, urovnala kalhotky a sukni, natáhla mi kalhoty a sedla si vedle mě. Nevím, jak se jí to podařilo, ale když esenbák přišel blíž, viděl třesoucí se dívku s obličejem křídové barvy, jak si na lavičce opírá hlavu o kluka s vyvaleným výrazem.
„Nechcete zavolat záchranku?“ Zeptal se muž zákona. Asi usoudil, že přítomnost tisícihlavého davu vykonala na té křehké bytosti v horkém dni své neblahé dílo.
„Ne, ne, už je to lepší.“ Odporovala duchapřítomně Majka chvějícím se hlasem. Představa přesunu do špitálu pro nic za nic jí zřejmě dost vyděsila, a tak nabývala normální barvy jen velmi zvolna.
Soudruh příslušník se si asi uvědomil, že by se měl zachovat trochu úředně, a tak nás pro jistotu oba legitimoval. Poté celou seanci ukončil slovy: „Hm, dobrá, dobrá, ale ta mávátka nezapomeňte odnést zpátky do školy.“ A zmizel.
My s Majkou jsme šli také, na nějaké prvomájové intimní pokračování už nebylo pomyšlení. A já se holt tenkrát svého panictví tam v odlehlém koutě parku na lavičce pod rozkvetlou netřešní nezbavil. Asi to tak bylo lepší, brzy poté jsme se s Majkou rozešli a ona si cosi začala s jedním uvědomělým svazákem.
