Budík mě z dráždivě milostného snu nekompromisně vrhnul do tmavého pošmourného rána. Nezbylo mi, než vylézt z pelechu a za doprovodu bubnování deště se s polozavřenýma očima odšmátrat do koupelny.
„Pospěš si, člověče.“ Nechápu, proč jako první procitá ta část mozku, v níž jsou uložené samé nepříjemné informace. „Tak sebou koukej hodit, když už jsi nevstal dřív. Musíš tam přece být dneska brzo, abys stihl tu instalaci, než začnou úředníci úřadovat.“
Vlezu do sprchy a po paměti sáhnu do horní poličky. Ta patří mně, spodní je manželčina, líp na ni dosáhne. Otevřu gel, zmáčknu a ozve se jen „pffff,“ dlaň zůstává prázdná. Poděkuji své prozřetelnosti, že jsem si tam před pár dny připravil další. Snažím se pospíchat. Sáhnu tedy se stále zavřenýma očima ještě jednou, a abych si udělal aspoň nějakou ranní radost, vymáčknu pořádnou dávku.
V okamžiku přenesení té vazké tekutiny na tělo se maličký prostor sprchového koutu celý zaplní těžkou nasládlou čokoládovou vůní. V mžiku naplno procitám. První vyčítavá myšlenka patří manželce, vzápětí ji přebije druhá, kterou častuji sám sebe. „Nojo, některé lahvičky jsou moc vysoké, do její přihrádky se nevejdou, tak si je dává do mé. Máš koukat, co bereš do ruky, ty moulo.“ Na chvilku zapomenu za cenu vody a energie, na svůj spěch a zkouším ten mocný odér spláchnout proudem. Marno však, čokoláda se mi vší silou zaryla do pórů.
V autobusu přisedám na jedno s posledních volných míst k podřimující dámě. Pohled na ni mi vrací dobrou náladu, neposlušná kadeř vlasů jí romanticky zakrývá jedno oko, nevědomky se usmívá. Asi se jí zdá o jejím milém.
Kráska procitá a mocně nasaje vzduch rozkošným nosíkem. Nevěřícně otevře nezakryté oko, pohrdavě pohodí hlavou, zamračí se a odtáhne ve snaze být ode mě co nejdál. Chápu. Ten chlap, co si k ní sednul, jí zkazil hezký sen a navíc to možná ani není chlap, brr. Napadá mě, že bych se jí měl nějak omluvit, ale co říct? „Promiňte, krásná paní, já si tu po ránu jen tak pro radost voním čokoládou?“ Ještě bych v ní mohl vzbudit závist, že už před šestou snídám jako sám pan král. Tak raději mlčím.
V metru je dobře, uklidňuje mě pocit, že metrosexuál do metra tak nějak patří. Místa mi lidé dělají dost, jen jeden týpek mě maličko znervózňuje. Pořád se na mě culí a mrká jedním okem. Nejspíš tu sexualitu chápe s jinou předponou.
Instalaci pochopitelně nestíhám, je pozdě a nějaký pilný ouřada už začal používat příslušný program. Co se dá dělat, budu tady holt muset zůstat při pátku dýl. Jdu si uvařit pořádné kafe, po tom zběsilém ránu si přece zasloužím lomcovák. Představa hořkého turka mi sice zase spraví náladu, ale jeho vůně nemá šanci. Čokoládový odér se nezadržitelně dere přes košili ven a zakrátko opanuje celou místnost.
Přichází šéf. „Honzo, potřeboval bych, abys hned všeho nechal a...“ Zarazí se. „Já myslel, že odedycky piješ kafe.“ Bere do ruky můj hrnek s turkem a přivoní si. Pak ho odloží a znovu natáhne vzduch. Nevěřícně zakroutí hlavou: „I ty, Brute?“ Nic naplat, šéfovi jsem to vysvětlit musel. Sice si ze mě bude za chvíli dělat půlka podniku dobrý den, ale jednu výhodu to má. Šéfík se tak rozesmál, až zapomněl, že po mně vlastně něco chtěl.
„Když tedy čokoláda, tak tedy čokoláda,“ říkám si po šéfově odchodu, vyběhnu a vrátím se s krabičkou voňavých bonbonů. Dávám ji na stůl tak, aby byla vidět pěkně hned ode dveří. Šéf zřejmě referoval a kolegům to nedá, chodí se na toho exota na vlastní oči podívat. Nasají čokoládovou vůni, rozhlédnou se, pozvednou obočí a berou si bonbon. „Ten šéf má ale smysl pro humor, taky mohl rovnou říct, že máš narozky. Nebo snad nemáš?“ Narozky sice nemám, ale nevadí, hlavně, že jim chutná a košili mi neočuchávají.
Bonbony se snědly, čokoládový odér konečně vyvanul, úředníci odešli na víkend a já udělal tu instalaci. Nakonec jsem z toho celého vyvázl s čistým štítem. Ráno mi v autobuse udělala kráska dost místa, abych se nemačkal, v metru se na mě celou cestu kdosi usmíval, šéf zapomněl, že mi chtěl dát nějaký neodkladný úkol a navíc jsem měl krabici plnou skvělých bonbonů.
Opravdu byl ten štít tak čistý, jak si to snažím malovat? Nu, nevím, nevím. Kráska se v pondělí ráno bude ošívat, abych si k ní zase nesednul, týpek v metru bude naštvaný, že jsem ho zklamal a šéf si vzpomene na ten úkol, co nepočká. Navíc z těch bonbonů jsem vlastně nic neměl, spořádali mi je kolegové.
Jednu krásnou chvíli si však přece jen ujít nenechám. Až mi ta moje zblizoučka zavoní svou čokoládovou vůní.
