„Hrozně ráda bych tě vytáhla někam na procházku, abys mi tu zas celé odpoledne neprovozoval jenom gaučing. Ale máš kliku, že tam dneska tak strašně fouká, pro tentokrát ti to ještě odpustím.“
Bylo brzké nedělní odpoledne, venku se ženili snad všichni čerti a manželka rezignovaně přesunula svůj pohled z okna na mou postavu, pohodlně si hovící ve vodorovné poloze.
„Tady už schází jen kafe a větrník,“ pomyslel jsem si tiše a zapřemýšlel, jak před svou pohybu a zdravé stravy milovnou chotí těchto neřestných lákadel dosáhnout. A pak mě naivně napadlo trochu si zariskovat: „Soni,“ zeptal jsem se opatrně, „můžu tě pozvat do cukrárny, abys neřekla, že si tam chodím užívat furt jenom s Maruškou?“
Nevinná zmínka o jiné ženě platí na tu vlastní celkem spolehlivě, i když je to tak trochu koledování si o malér. A tak jsem z manželčiny odpovědi: „no jasně, jedem, budu moc ráda,“ nepoznal, jestli se nakazila mou nezdravou chutí na hořkosladké cukrárenské hřešení nebo zda umně zamaskovala lehoučký závan žárlení.
„Když už mi tě Maruška rozmazluje těmi svými historkami, tak ti taky jednu povím, abys nevyšel ze cviku,“ pravila Soňa, když už jsme byli pohodlně usazení v křesílkách čelákovické cukrárny. Příjemně mě překvapila, holka moje zlatá. Chvilku mě napínala labužnickým usrkáváním kávy a okulibým divadlem, jehož aktéry byla její ústa a zákusek s prťavou vidličkou. Teprve potom mi dovolila, abych se začal kochat jejím neodolatelně krásným úsměvem a zaposlouchal se do vyprávění.
***
Jak jsem byla minulý týden s lidmi z bývalé práce na jednom, tak mi Jirka od metodiků vykládal o Petrovi. To je ten mlaďas, který předloni nastoupil do naší party zralých krasavic v přípravně a kterého jsme ani jedna z nás nemohla vystát. Přestože se holedbal, jak všechno umí a jaký je pracant, tak měl ručičky pěkně dozadu a my musely spoustu práce dělat za něj. A abychom se u toho nenudily, tak nás navíc imrvére krmil svými milostnými úspěchy u žen. Pořád se kasal, jak je neodolatelný a jak dostane do postele každou holku, kterou si zamane. A ta jeho mluva, Honzo, tu kdybys napsal do článku, nepřežil by ani pět minut.
„Hele, Jirko, ty jezdíš k těm známejm v Železný rudě, mohl bys mě tam vzít s sebou?“ Vnutil se Petr minulý leden Jirkovi na jeho pravidelný týden dovolené nejen z práce, ale i od rodiny. Jezdí tam takhle jednou za rok, aby si od všeho a ode všech odpočinul, bydlí pokaždé na stejném místě v penzionu u lidí, které trochu zná.
Jirka si pak stěžoval, že už tam Petra víckrát nevezme. Nedal mu ani korunu, aby se podílel na společných výdajích, jako benzín, ubytování a tak. Navíc každý večer utrácel v hospodě majlant, až mu v půlce týdne došly peníze. Vyškemral na Jirkovi, aby ho založil a pak mu to půl roku splácel. Ani lyžovat moc neuměl nebo se bál či co, na sjezdovce se od Jirky nechtěl hnout na krok, takže ten si ani pořádně nezajezdil.
A jak jsme na něj byli zvyklí v práci, i před Jirkou se celou dovolenou kasal, jaký je svůdník. Teda ne celou dovolenou, jen do chvíle, než v jedné hospodě začal přede všemi balit servírku a najednou ke své hrůze zjistil, že by si dala říct.
„Petře, až dodneška jsem tě podezíral, že o těch ženskejch pěkně kecáš, ale teď musím poopravit svůj názor,“ pokýval na něj uznale Jirka hlavou od svého řízku, když viděl, jak mu servírka začíná zobat z ruky.
„Normálka, né? Když budu chtít, ještě tenhle večer ji o...“ No, víš, co asi řekl.
Jirka je formát. Dokázal se přenést přes všechno, co mu Petr na té dovolené prováděl a učinil mu královskou nabídku: „Tady brzo zavíraj, za chvilku bude mít ta tvoje Danuška po šichtě. Jestli chceš, tady máš klíč od pokoje, já si skočím na roh na panáka, do půlnoci máte zelenou. Jen z tý cimry neudělejte kůlničku na dříví, abych sem mohl napřesrok přijet znovu.“
Petr, než aby s rozzářenýma očima a s málem už vyboulenými gatěmi chňapnul po klíčích, tak se zarazil. Chvilku mlčel, hodil vyplašený pohled po blížící se Danušce a tiše zamumlal: „Hele, Jirko, víš, víš, no... Ne, já radši půjdu s tebou domů. Rychle to dojez, mně se dělá ňák blbě, já ten párek v rohlíku na sjezdovce neměl jíst.“
Kdepak párek, Honzo, Jirka mí říkal, že měl na rozdíl od Petra dva a nic mu nebylo. Z toho kluka se prostě vyklubal pěkný strašpytel, který o těch ženských dokázal akorát tak kecat, nic víc.
Tohle jsme o něm tak nějak všichni tušili a nebylo to žádné překvapení. On svým přístupem jen parafrázoval známé rčení „jak k dílu, tak jídlu“ a změnil si ho na „jak k dílu, tak k ženám.“
O to větší bombu mi Jirka řekl, jak jsme teď byli na tom pivě. Honzo, já ti málem spadla ze židle z toho, co povídal: „Soni, nabudeš tomu věřit, ale náš drahej Petříček už to má za pár, brzy nastoupí na rodičovskou dovolenou. Nevím, jak ho ta jeho Danuše vyčmuchala a už vůbec netuším, jak ho dostala do postele a pak dokonce i k oltáři, ale jedno je mi naprosto jasný. Ukecal mě, abych mu šel za svědka, stačilo, abych s ní mluvil pár minut a nemohl jsem si nevšimnout, jak si ho srovnala do latě. Škoda, že už tam nejsi a nevidíš, jakou z něj teďka mají dámy v přípravně srandu.“
***
Sonina bývalého kolegu trochu znám z jejího dřívějšího vyprávění a moje drahá si teď s potutelným úsměvem vychutnávala můj překvapený pohled. Představoval jsem si ráznou Danuši, jak nejdřív jedinou dobře mířenou poznámkou vyléčila Petra z jeho svůdnického chvástání a poté rázně přesměrovala tok jeho finančních zdrojů do rodinné pokladny. A jak se vbrzku chystá k definitivnímu kroku Petrovy převýchovy tím, že mu přidělí roli taťky na dennodenních čtyřiadvacet hodin.
Pomalu jsme se zvedli k odchodu a vichr nevichr, absolvovali aspoň krátkou zdravotní procházku k zaparkovanému autu. Žádný muž nikdy nedokáže plně pochopit ženské uvažování, a tak jsem se na Soninu spikleneckou poznámku: „doufám, že Marušce nebude vadit, žes jí byl nevěrný s vlastní manželkou,“ raději jen tiše a asi i poněkud přihlouple usmíval.
