„Honzo, to se dělá, nechat takhle čekat dámu? Dovedeš si vůbec představit, jaké mi dalo přemáhání počkat a neobjednat si kafe s větrníkem dřív, než se konečně milostivě uráčíš dostavit?“
Maruška měla plné právo mi vynadat za zpoždění, přestože jsem se ji omlouval už předem z tramvaje, do níž jsem nastoupil omylem. Nicméně učinila tak s noblesou sobě vlastní a potutelně se u toho usmívala. „Promiň mi to ještě jednou,“ dodal jsem po spěšném objednání našeho občerstvení, „je to moje vina, měl jsem jet metrem. Máte tady teď bordel s tramvajemi a všechny jezdí úplně jinak.“
Maruška se přestala usmívat, zbrunátněla a zašermovala rukama: „Máme, nemáme, Honzo já přece nemůžu za to, jak se u nás kašle na cestující, ať už jedeš hromadnou nebo po vlastní ose. Všechno je půl roku rozkopané a než aby na tom někdo dělal, tak jsou všichni věčně bůhvíkde. Čert vem těch deset minut, cos mě nechal čekat, o víkendu jsem jela za maminkou do Jižních Čech a nechtěj vědět, jak to teď vypadá na silnicích. Anebo chtěj a dovol mi, abych si ti postěžovala.“
„Maruško,“ dovolil jsem si lehké popíchnutí, „bude mi ctí, když se mi vyzpovídáš ze svých hříchů. Muselo se stát něco hrozného, protože takhle naštvanou jsem tě už dlouho neviděl a musím se přiznat, že ti ta barva ve tváři a rázná gesta nesmírně sluší a dělají tě nejmíň o deset let mladší.“
„Nech toho, prosím tebe!“ Maruška teď nevěděla, jestli se má zlobit víc na silničáře za jejich liknavý přístup k práci, na mě za moji drzost nebo na něco, o čem jsem v tu chvíli ještě nevěděl. Chvilku se mračila, pak jenom krátce mávla rukou a pustila se do vyprávění.
***
Honzo, já vím, že je to úplná prkotina, ale věř mi, že jsem byla zezačátku fakt naštvaná. Maminka mě totiž poprosila, abych k ní v sobotu zajela, chtěla se mnou něco probrat, ale nedokázala mi předem říct, oč vlastně jde. Kladla mi na srdce, abych nechala Frantu doma a taky, abych dorazila včas na dvanáctou, protože bude dělat svíčkovou, u které přímo nesnáší, když se jí zpozdí strávníci. No a já zareagovala jako klasicky vychovaná dcera, jednak jsem dostala o maminku strach, jestli se s ní neděje něco špatného a za druhé mi bylo jasné, že musím za každou cenu přijet včas.
„Za dvě stě metrů odbočte vpravo,“ vypálila na mě překvapivě někde uprostřed cesty na Strakonice Eliška... Jo, promiň, ty to nevíš, tak já říkám té holce v navigaci. Poslušně jsem tedy zahnula na něco, co napřed vypadalo jako okreska, ale pak se to změnilo v polní cestu, která možná za císaře pána pamatovala asfalt a na které člověk musel couvat, aby se vyhnul, když potkal něco širšího než žížalu. Takhle jsem jela skoro půl hodiny, pak mě Eliška začala vracet na hlavní a já ji pochválila, jaká je chytrá, protože se mnou určitě objela nějakou bouračku nebo co.
No jo, Honzo, jenže za dalších pár kilometrů mi došlo, jak jsem se v ní zklamala. Dojela jsem kolonu, která stála na místě a z níž nebylo kam uhnout. Nejmíň dvacet minut se nic nedělo, slabší povahy vylézaly z aut a kouřily jednu cigaretu za druhou, flegmatici vylezli taky, vytáhli deky a sendviče, a začali si dělat na poli vedle silnice piknik. Když jsem se konečně rozjela, zopakovalo se tohle čekací extempore ještě párkrát a nakonec jsem projela několikakilometrovým úsekem, kde byla půlka silnice vyfrézovaná a jezdilo se kyvadlově po té druhé. A jestli si myslíš, že se tam někdo obtěžoval pracovat, tak to se teda hluboce mýlíš, viděla jsem tam akorát dva panáčky ve žlutých vestách. Stáli na opačných koncích té uzávěry a hráli si na semafor, teda chci říct, že se domlouvali vysílačkou kdy který směr zastavit a kdy pustit.
Mamince jsem několikrát zavolala, napřed, že dorazím až těsně na dvanáctou, pak na půl jednou a nakonec, že před jednou to rozhodně nestihnu. A víš, s jakou mě uvítala, když jsem k ní těsně před půl druhou konečně přijela? Nevíš, viď, tak já ti to teda povím, řekla mi: „Marienko, buď ráda, že jsi už spoustu let vdaná. Být já mládencem a muset na tebe takhle dlouho čekat, už bych tě dávno poslala k vodě. A teď si pojď pošmáknout, já nám tu svíčkovou ohřeju, dneska se mi zvlášť povedla.“
Svíčková byla opravdu skvělá, Honzo, ale já na mamince poznala, že mi chce opravdu něco říct a že k tomu napřed musí sebrat odvahu. Po tom pozdním obědě jsem ji teda vytáhla na dlouhou procházku kolem rybníka a pochopitelně jsme vzaly s sebou i jejího kříženého vlčáka Roberta, který zas jako obvykle proháněl kachny. Napřed jsme dlouho švitořily o všem možném a teprve, když jsme si cestou zpátky sedly na hrázi na lavičku, zeptala jsem se jí, co ji trápí a co mi vlastně chce říct.
Maminka se zamyslela, podívala se přímo do odpoledního sluníčka a potom obrátila svůj pohled na mě: „Marienko, Vlasta, no znáš ji, je stejně stará jako já a taky bydlí sama. Tak víš, ona si hned jak to začalo, vzala do chalupy Galinu, která sem utekla před válkou. S Vlastou se dost kamarádíme, tu její Galinu jsem viděla několikrát a padly jsme si do noty. Ona ji sem poslala její dcera, aby ji dostala do bezpečí, ale sama na Ukrajině zůstala, protože se rozhodla pomáhat ostatním. Nedovedeš si, Marienko, představit, jaký měla Galina o tu svou dceru strach, celé dny se za ni modlila, aby se jí nic nestalo. Byla tady u nás jako na jehlách, minulý týden to už nevydržela a vydala se na cestu zpátky, aby mohla být s tou svou dcerou. A víš, kolik je té Galině roků, Marienko? Skoro osmdesát, je jen o pár let mladší než já. Prý už je v pořádku doma se svou dcerou, ale v bezpečí tam rozhodně nejsou. Tak tohle jsem ti chtěla říct, Marienko, ty si vůbec nedovedeš představit, jak já bych se o tebe bála, kdybych byla ve stejné situaci jako ta Galina.“
Honzo, když se mi s tímhle maminka svěřila, podívala se mi pevným pohledem do očí a já se tam na té lavičce na hrázi rozbrečela jako malá holka. Jedno ti povím, jsem pěkně pošetilá ženská. Řeším takové blbosti, jako že se stavbaři flákají, že jsem na tebe musela čekat s kafem a maminka na mě se svíčkovou. A přitom si vůbec neumím představit starosti a strach lidí jako je Galina, kteří nevědí, jestli se se svými blízkými ještě vůbec někdy setkají.
***
Maruška zmlkla, teď už se ani nemračila, ani neusmívala, jen tiše seděla nad prázdným šálkem od kávy a talířkem od větrníku, a hleděla do plamene svíčky, kterou nám servírka zapálila na stolku. Vzal jsem její měkkou baculatou ručku do dlaní a řekl jen jediné: „Jakápak pošetilá, Maruško, děkuju ti za to, že jsi právě taková, jaká jsi.
