Já žádného chlapa nechci, žiju proto, abych se starala o své nejbližší

V těchto dnech by Julinka oslavila sté narozeniny. Dovolte mi, abych vám nyní na samém prahu adventu povyprávěl příběh této obdivuhodné ženy, která zasvětila život péči o své nejbližší.

„Jitko, miláčku, víš, jaký jsi měla těžký porod a že ti doktor nedoporučil další těhotenství. Opravdu si přeješ ještě jedno dítě?“ Zeptal se Václav své ženy, když bylo malé Julince devět let. Její narození provázely vážné obtíže, Jitka tehdy ztratila mnoho krve a jen zázrakem přežila. Rozhodli se tedy s Václavem, že už další děti mít nebudou a Julinka zůstane jedináčkem. Nicméně čas dává snadno na těžké chvíle zapomenout a Jitka, která si vždy přála být vícenásobnou maminkou, podporovaná Julinčinou touhou po sourozenci, dospěla k názoru, že to ještě jednou zkusí.

Sešel se další rok s rokem a Julinka dostala, obrazně řečeno, k desátým narozeninám dva malé bratříčky, dvojčátka Filipa a Jakuba. Leč těžký osud nezvrátíš a je-li jednou něco psáno ve hvězdách, má se to i stát. Jitka nedožila ani šestinedělí a otec Václav s dcerou Julinkou a s jejími dvěma malými brášky zůstali sami. Tedy ne tak docela sami, na pomoc jim do jejich skromného pražského bytu ve Vršovicích začala dojíždět Jitčina maminka. Zdrcená ztrátou dcery, uhoněná péčí o svého po mrtvici nemohoucího manžela, dělala, co bylo v jejích silách, aby aspoň trochu odlehčila Václavovi, který docházel do zaměstnání coby nižší úředník, a školou povinné Julince. Dalších tolik potřebných pomocných rukou žel nebylo, neb Václavovi rodiče skolila španělská chřipka již záhy po Julinčině narození, jeho bratr odešel za prací do Ameriky a nebožka Jitka žádné sourozence neměla.

Všední dny naší rodinky si byly podobné jako vejce vejci. Babička brzy ráno zaopatřila svého manžela, vyběhla z domku v nedaleké Uhříněvsi a nasedla na vlak, aby stihla dorazit do Vršovic před odchodem Václava do úřadu a Julinky do školy. Postarala se o dva malé kloučky, jako kdyby byli její vlastní a jakmile se Julinka vrátila ze školy, byla nucena odjet zpátky domů. Většina péče o Filipa s Jakubem ležela tedy na bedrech jejich desetileté sestry. Ta si, ač byla sama po mamince polovičním sirotkem, nepostěžovala ani jedinkrát, že by ji ti dva malí kloučkové obrali o její vlastní bezstarostné dětství. Jen po večerech si tajně poplakala do polštáře po mamince, ale o brášky se starala, jako kdyby byla sama jejich rodičkou.

Předčasně dospěla, krom péče o brášky se naučila vést celou domácnost a byla to právě ona, kdo místo Jitky vítával večer utahaného Václava po návratu ze zaměstnání. „Táto, odpočiň si, určitě jsi měl náročný den,“ říkávala mu větu, kterou si od maminky pamatovala ještě z doby před narozením brášků. Naservírovala mu skromnou večeři nebohatých lidí, poklidila, na chvilku si sedla a spokojeně pozorovala tátu, když si šel s kluky pohrát a pak je uložil k spánku. Občas se uhříněveskému dědečkovi přitížilo, potom to měla Julinka ještě náročnější, nemohla do školy a o brášky se starala celý den až do večera.

***

Léta plynula dál, Julinka vychodila školu, šla do učení na krejčovou a svoje brášky vypravila do první třídy. Před válkou nastoupila do svého prvního zaměstnání, plnila příkazy přísné a náročné šéfové. Pak nemocný uhříněveský dědeček zemřel, a když poté vršovický byt, patřící německému majiteli zabrali pro své potřeby nacisté, odstěhovala se s tátou a s brášky do domku za babičkou. Neměli to jednoduché, ale kdo za války měl? Byli rádi, že přežili. Po válce došlo ke změnám, Václav už úřednické místo nesehnal a nastoupil jako průvodčí na lokálních železničních tratích, pracoval ve směnách. Babička zestárla a už jen skromnými silami dokázala pomáhat s péčí a výchovou Filipa s Jakubem, které Julinka dovedla až do dospělosti.

Kluci se osamostatnili, babička odešla za dědečkem, Václav si po létech našel novou partnerku a znovu se oženil. A Julinka? Najednou byla volná, najednou se nemusela o nikoho starat, najednou nevěděla, co sama se sebou. Prožila pár krátkých vztahů, ale žádný z nich jí nevyšel. Ani nemohl, ona se totiž za všechna ta léta naučila žít s myšlenkou: „Já žádného cizího chlapa nechci, žiju pro rodinu a proto, abych se starala o své nejbližší.“

A tak to byla právě Julinka, kdo pomáhal Filipovi, když se mu rozpadlo první manželství, žena mu utekla s jiným, on byl na pokraji zhroucení a chtěl se zabít. Julinka se o něj postarala, vzala si ho k sobě, dodala mu nových sil a dokázala ho přesvědčit, aby si našel takovou partnerku, se kterou stojí za to žít. Postarala se i o Jakuba a jeho ženu, když on po těžké automobilové havárii zůstal na vozíku a ona dlouhé měsíce bojovala o život, aby nepodlehla svým zraněním. Nakonec se i zásluhou Julinčiny péče dali natolik dohromady, že si mohli pořídit potomka a normálně žít. K posledku Julinka pečovala i o svého tatínka Václava poté co zestárl, podruhé ovdověl a v poslední fázi svého života se bez její pomoci nedokázal obejít. 

***

Přišel jeden z prvních adventů nového tisíciletí a stařičká stále čiperná Julinka oslavila jednaosmdesáté narozeniny v uhříněveském domku, ve kterém trávila podzim svého života. Přijeli za ní oba bráškové se svými rodinami, domek byl plný radosti dospělých a veselého výskotu dovádějících vnoučat. Když se rodinka konečně rozjela do svých domovů, Julinka pomalu poklízela a najednou ji zalil zvláštní pocit. Byl to pocit bilancování naplněného života, ve kterém vnímala štěstí, že mohla žít pro své nejbližší. Přiblížila se půlnoc a s tímto pocitem ulehla Julinka k spánku.

Nad ránem se zdál Julince zvláštní sen. Procházela v něm nadpozemsky nádhernou krajinou. Když lehkými kroky kráčela cestou podél hlubokého lesa, objevil se nejprve zajíc, pak liška a nakonec laň. Nikdo nikoho nelovil, ani nepronásledoval, zvířata se shlukla kolem Julinky a vytvořila jí doprovod. Když přecházela louku s hustou sytě zelenou trávou, zaslechla nad sebou ptačí švitoření a k jejímu průvodu se přidal párek pěnkav a několik sýkorek. Poté se přiblížila ke starobylému stavení, opodál stál úl, ze kterého vylétl roj včel a počal Julince s mírným hukotem kroužit nad hlavou.

Julinka obklopena všemi těmito tvory došla až k tomu stavení a uviděla lidskou bytost, která se jí s rozzářenýma očima vydala v ústrety. Poznala v té bytosti svou maminku Jitku, která kdysi dávno zemřela krátce po porodu Julinčiných brášků.

„Julinko, vítej,“ objala ji maminka. „Děkuji ti za vše, co jsi udělala ve svém životě tam na zemi, když já už musela odejít. Julinko, teď počkej a podívej,“ ukázala maminka na nedaleký zalesněný kopec.

Všechno ztichlo, zajíc, liška i laň se zastavili a otočili své hlavy směrem, kterým maminka ukázala. Pěnkavy a sýkorky usedly do koruny stromu a zahleděly se také tam. I roj včel se za letu ve vzduchu zastavil, všichni ti malí tvorečkové na místě třepetali křídly a vzhlíželi též tím směrem.

Pojednou nad zalesněným kopcem vyšlo slunce. Julinka viděla, že je úplně jiné než to, které znala ze světa, odkud právě přišla. Zářilo všemi barvami, i těmi, které nikdy nespatřila a ani si je nedovedla představit. Svítilo jasně, ale neoslňujícím světlem, pohled do jeho paprsků byl nesmírně povznášející. Sálalo silným žárem, ale nespalovalo, příjemně hladilo a prohřívalo Julinčinu pleť.

Pohled do toho krásného slunce Julinku ujistil, že se jí nezdá jen obyčejný sen, ale že její duše vystoupila ze svého pozemského těla, do kterého se už nevrátí. Poté se rozhlédla kolem sebe, zvířata už byla pryč, odběhla do lesa, odlétla do luk a do úlu. Julinka znovu objala svou maminku. Najednou s jistotou věděla, že patří právě sem, odsud se kdysi narodila do svého pozemského života. Sem se nyní vrátila a tady je její skutečný domov. V místech, kde není žádná nenávist ani protivenství a která jsou prostoupena láskou a přátelstvím.