Dávno nebyla mladá a štíhlá. Dávno nebyla ani šťastná. Teď čekala ve vinárně nad sklenicí lehké koly, kterou si objednala po dvou šálcích kávy. Čekání si krátila vzpomínkami na svůj podělanej život a tušila, že už se nedočká.
Před očima se jí zjevil obraz sebe sama před třiceti léty, když přišla o své nenarozené dítě. Tři roky se snažila otěhotnět, svěřila se do péče lékařů, a když se jí to stále nedařilo, navrhla svému tehdejšímu manželovi adopci. Nesouhlasil, tvrdil, že by nemohl milovat dítě, které nevzešlo z jeho a z její krve. Věděla, že vina je na její straně, ale snažila se dál, až se jí to konečně podařilo. Najednou byli oba plni očekávání a těšili se, jak budou pečovat o své vymodlené dítě a jak ho vychovají k obrazu svému.
Nikdy nezapomene na onen den na začátku třetího trimestru těhotenství, kdy doktor v poradně vyslovil podezření, že by nemuselo být všechno v pořádku a doporučil jí další vyšetření. Vracela se tehdy domů, v hlavě se jí tloukla naděje na dobrý konec se strachem z věcí příštích. Byla natolik zaujatá sama sebou a druhým životem, který nosila pod srdcem, že si nedala pozor na přechodu a vběhla přímo před rozjeté auto. Ona sama přežila bez trvalých následků, ale ten druhý život pod jejím srdcem skončil ještě dřív, než mohl doopravdy začít.
Byla zoufalá a poslední svou naději upjala k manželovi ve víře, že ji podrží. Nestalo se, místo lásky a síly k překonání krize ji osočil, že svou hloupostí zabila jejich vymodlené dítě a odešel od ní. Cítila, že jí zbyly na vybranou jen dvě možnosti, buď vlastní rukou ukončí i život svůj a odebere se za nenarozeným maličkým nebo svěří svůj osud do náruče alkoholu. Nakonec zvítězila ta druhá cesta a ona si nyní při svém čekání ve vinárně kladla otázku, jestli by tehdy nebylo lepší, kdyby se vydala tou první. Měla by klid, nemusela by ztratit bezmála půlku života ve spárách démona alkoholu, nemusela by podstoupit všechna ta následná léčení.
Znovu se podívala na hodinky, měl se objevit už před tři čtvrtě hodinou. Znovu mu zkusila zavolat, jeho telefon byl stále nedostupný. Byl její poslední nadějí, tak mu dá ještě chvilku, a pokud se nedočká, objedná si panáka. Po třech létech abstinence se znova napije, dá si prvního, druhého, třetího, ví, že jakmile znovu začne, bude to její rychlý a definitivní konec.
Ale teď chce ještě aspoň chvilku snít. Vzala mobil do ruky a znovu si pročetla všechny Markovy maily a vzkazy, které jí poslal za těch pár týdnů od chvíle, kdy na sebe narazili v hlubinách internetu. Znovu, ještě jednou a naposled se nechávala unášet jeho něžnými a roztouženými větami, plnými příslibu nového začátku, v který už ani nedoufala. „Bože, jak ty umíš krásně psát,“ opakovala si nad jeho slovy a byla zamilovaná do hlasu, kterým ji znovu a znovu okouzlil pokaždé, když spolu telefonovali. Prohlížela si těch pár fotek, které jí poslal, krátce zalitovala, že nikdy nepřipustil, aby se poznali na dálku přes videohovor, tak moc se jí líbil. Dnes konečně se s ním měla vidět poprvé naživo. „Ale vždyť už je to jedno, stejně nepřijdeš, určitě sis se mnou jenom hrál. Dobrá, jak chceš, uchlastám se a budeš to ty, kdo mě bude mít na svědomí.“
Přešla jí lítost nad sebou, nad svým životem i nad tím, že on, její poslední naděje, se na ní vykašlal. Místo toho jí zalil pocit zvráceného uspokojení z představy, jak Marek bude viníkem jejího definitivního konce. „První manžel mou zkázu tehdy před léty započal a ty ji teď dokonáš. V pekle si budete moct podat ruce...“
***
Věděl o ni prakticky všechno, i když sám jí toho na sebe moc neprozradil. Pokaždé, když se mu svěřila s nějakým svým životním průšvihem, dokázal jí na dálku pohladit a říct, aby si to nedávala za vinu. Problém s otěhotněním má přece i spousta jiných žen, ona sama navrhla náhradní řešení cestou adopce, nemohla za to, že na ně její tehdejší manžel nepřistoupil.
Nejasně formulovaná špatná zpráva skoro na konci těhotenství by určitě rozhodila každou ženu, a on několikrát Ivě zopakoval, že na vině byl tehdy ten doktor. Měl být diplomatičtější, napřed jí poslat k odborníkovi a ne ji zbytečně vystrašit předem, když ještě nebylo nic prokázané.
Ano, alkohol. Napřed v mailu a pak i v telefonu se jí snažil přesvědčit, že mnohem obtížnější než začít pít je se té závislosti zbavit. A že každý, komu se to podaří, by měl dostat metál.
Cítil, že mu věří a vnímal, jak si na dálku získává její srdce. Však i ona ho bytostně přitahovala a on po všech těch peripetiích předchozích vztahů zatoužil konečně zakotvit. Na chvilku zadoufal, že jeho přístavem by mohla být právě Iva a ošálen růžovou vizí podzimu jejich společného života jí poslal fotky, na nichž ještě vypadal normálně. Fotky, které vznikly nedávno před tím osudným dnem, kdy se vrátil pro neznámé malé dítě do hořícího domu, a když ho vynášel, spadl mu na hlavu hořící trám, připravil ho o oko a znetvořil mu levou tvář.
Nenašel dost síly na to, aby se Ivě se svým zohyzděním svěřil, bál se, že by o ni přišel. Do vinárny dorazil dlouho před smluvenou hodinou, usedl do šera samostatného boxu, ze kterého bylo vidět do hlavní místnosti, ale kde on byl skryt před zraky ostatních.
S vypnutým mobilem ji pozoroval celou dobu, co tam seděla a čekala na něj, sbíral odvahu vstát, jít až k ní, oslovit ji a odhalit své tajemství. Doufal, že se stane nějaký zázrak, ale odhodlat se neuměl.
Teprve ve chvíli, když viděl, jak zuřivě mávla na číšníka a ten jí přinesl sklenku tvrdého alkoholu, dokázal vstát. Ne vstát, to není správné slovo, vyletět ze židle, vyběhnout z úkrytu svého zákoutí, dorazit až k ní. A s pevným pohledem do její tváře zakřičet: „Ne, Ivo, proboha, to nesmíš!“
***
Dnes je 18. července, stejné datum jako před šesti léty, kdy Marek ve vinárně na poslední chvíli sebral Ivě z ruky sklenici s nápojem, který by ji definitivně zničil. Večer tam spolu opět jako od té doby každý rok zajdou.
