Dnes žádné konfliktní téma, nabízím chvilku odpočinku u několika fotek a možná trochu nesourodého povídání o Irsku. Respektive o jeho jihozápadní části, o níž domorodci tvrdí, že si zachovává svůj starobylý nejirštější charakter.
Do těchto míst jsme dorazili na počátku září, když u nás panovalo únavné tropické vedro, doprovázené výrazným suchem. Tam bylo ani ne dvacet stupňů a všudypřítomný déšť. Jedno z irských přísloví praví, že není dne bez přeháňky a není přeháňky, která by byla kratší než čtyřiadvacet hodin. Nebylo to tak docela pravda, přeháňky střídaly chvilky slunka, sotva člověk trochu oschnul, už zase zmokl. Podle toho taky vypadala krajina, tráva byla na rozdíl od našich suchých spálenišť zelená a vodní toky nebyly vyschlé.
Tedy přesněji řečeno, tráva byla zelená, pokud zrovna nebyla spasená všudypřítomnými ovečkami. Ty se tam popáslaly po větších či menších stádech buď volně v krajině nebo byly oddělené starobylými kamennými zídkami či živými ploty..
Občas byl k vidění zajímavý úkaz - ovce na silnici. Zřejmě se jí zachtělo navštívit někoho ze spřáteleného stáda od sousední usedlosti nebo se chtěla jenom tak trochu proběhnout.
Bez obav, místní řidiči jsou zvyklí.
Ovcí spousta, ale ani na pastvinách či okolo farmářských stavení žádné salaše, kam by se mohly schovat přes zimu.
"My je necháváme venku celý rok," odpověděla jedna sedmdesátiletá Irka na náš zvídavý dotaz. "Tady nemrzne, v zimě bývá tak pět stupňů nad nulou. A v létě jen něco přes dvacet. Jenomže letos jsme tady měli v červenci strašné vedro, že jsme všichni padali na ústa. Celých čtrnáct dní bylo nesnesitelných sedmadvacet stupňů, dovedete si to vůbec představit?" Dodala. A my radši o našich bezmála čtyřiceti pomlčeli.
Všudypřítomný irský déšť bývá zpravidla doprovázen ještě všudypřítomnějším irským větrem, takže jednoduše řečeno zpravidla prší rovně.
Takže není divu, že po takové celodenní slotě člověk dostane chuť někde aspoň na chvilku zakotvit. Třeba na kafe. Ale pozor, naservírují vám ho s ochotou a úsměvem do hezkého hrnečku s ozdobnou lžičkou, nicméně pro našince, zvyklého na poctivého turka nebo preso je to žbrunda. Chutí ne nepodobná vývaru z týden nošených fuseklí.
Ale abychom Irům nekřivdili, když si poručíte pravověrnou irskou kávu, tak to je potom úplně jiný kafe. Naspod nalijí trochu té žbrundy, vylepší ji irskou whisky a navrch přidají šlehačku. Tedy skutečnou šlehačku, ne takovou tu prskanou ze spreje, která po pár minutách spadne. A nedají vám k tomu lžíci, abyste si to nemohli barbarsky promíchat dohromady. Skrz šlehačku se musíte prokousat k té whisky s kávou, vršek je lahodně studený a spodek příjemně horký, a to už je panečku zážitek.
Nu a k irské kávě pochopitelně patří zákusek, jinak by se hostitel Ir mohl urazit. Samozřejmě, že zákusek irský (rozuměj hodně sladký a často drobivý).
No nic, na chvilku přestalo pršet, tak půjdeme rychle ven než znovu začne. Irové si potrpí na bohaté barvy a krásné barevné zahrady.
A taky o ty své zahrady pořádně pečují, (to se to někomu pečuje, když mu tam pořád prší).
"You have a beautiful job (máte překrásné zaměstnání)," jsem si dovolil drze podotknut.
"Yes I know (ano, já vím)," nadmula se pýchou. Tedy přesněji řečeno, podívala se na mě a dala palec nahoru. To je takové irské univerzální přátelské gesto.
Tak jestli jsem vás moc nenudil, příště nabídnu moře a pivo.
