Tak ještě máslo, vajíčka a bude to všechno, Zkontrolovala jsem seznam, sáhla do regálů a nakonec zarejdovala k pivu. Míra si zaslouží pořádnou dvanáctku, udělám mu překvapení, když mi tak pěkně maluje koupelnu.
Do jedné ruky tašku s nákupem, do druhé hůl, o kterou se po výměně kyčle budu muset ještě nějaký čas opírat, a pak už pěkně na tramvaj. Normálně jezdíme s Mírou autem, ale když se dneska pustil do toho malování, tak holt musím sama MHD. Vida, jede devítka, snad nebude moc nacpaná.
„Mladá paní, byla byste tak laskavá a posadila si to děvčátko k sobě, prosím?“ Jelo víc lidí, než jsem doufala, ale vepředu seděly proti sobě dvě dámy, jedna dospělá a druhá tak tří a půlletá, tak jsem je poprosila o místo. Vypadaly úplně stejně, obě byly tmavovlasé a štíhlé s kulatými obličeji a dlouhýma nohama, jen jedna byla veliká a druhá maličká. Ta si prohlížela obrázky z nějakého statku, byly na nich slepice s kuřaty a vajíčky v kurníku. Veliká se na mě tázavě podívala, trochu se zamračila a s výrazem „když to teda musí bejt,“ vztáhla ruce ke své dcerce. Ta byla pohotovější, na nic nečekala, vykouzlila na mě dětský úsměv, vyskočila ze své sedačky a přistála mamce na klín, až to žuchlo.
„Děkuju, maličká,“ poděkovala jsem a s úlevou usedla.
„Já už jsem veliká a jmenuji se Lenička,“ odpovědělo mi děvčátko s roztomilou hrdostí malého dítěte. Pak se vrátilo k obrázkům a zkoumavě se zaujetím studovalo, jak slepice snáší vejce. Jeho maminka nasadila neutrální výraz a jen zlehka přidržovala svou ratolest rukou, aby jí v zatáčkách nesklouzla z nohou.
„Maminko, já bych chtěla bonbon,“ pronesla Lenička po chvilce, nespouštějíc oči z právě sneseného vejce.
„Jak se to říká, Leničko?“ Dožadovala se maminka kouzelného slůvka.
„Maminko, já bych chtěla bonbon, prosím, prosím. Rozbalím si ho sama.“ Kouzelné slůvko zafungovalo, maminka sáhla do kabelky a vytáhla cukrátko, zabalené do červeného papírku. V tu chvíli Lenička nakrabatila nosík a mezi oběma dámami přeletěl mráček. Mladé se červený bonbon nelíbil a začala se dožadovat bílého, který má stejnou barvu jako vajíčka na obrázku. Starší znovu sáhla do kabelky, chvilku se v ní přehrabovala, a pak informovala svou ratolest, že má smůlu, protože bílé bonbony došly. Mladá byla zjevně zklamaná, chvilku to vypadalo, že začne natahovat, ala pak si to rozmyslela a dospěla k závěru, že než aby neměla nic, radši vezme zavděk tím červeným.
„Rozbalím sama!“ Rezolutně zopakovala Lenička a sáhla po červeném bonbonu.
„Máš špinavé ruce, rozbalím ti ho já, otevři pusinku,“ oponovala maminka.
„Ne, já sama! Já sama!!!“ Nedala se malá, zvýšila hlas a silou se sápala po cukrátku.
Dámy zřejmě nebyly pouze stejného vzhledu, ale i vlastnily i podobně dominantní povahy, a ani jedna z nich nechtěla ustoupit ze svých pozic. Mamince se nepodařilo ukočírovat dcerčiny emoce a celé to skončilo pěkně rozjetým hysterákem, jak už se to u dětí tohoto věku občas stává. Lenička se rozječela na celou tramvaj, až se po ní lidé otáčeli, dštila kolem sebe zlobu do všech stran a nebyla k utišení, div, že sebou neplácla na zem a nezačala se válet.
Nebylo mi to příjemné, sama jsem tohle kdysi zažívala se synem a má vnoučata také vždy nejsou tak úplně nevinné ovečky. V tu chvíli mi přišlo líto obou, jak řvoucí Leničky, tak i její zjevně bezradné maminky a začala jsem horečně spekulovat, jestli si můžu dovolit zasáhnout, a pokud ano, tak jak, abych to celé ještě nezhoršila. Nechci tu scénu popisovat do detailů, kdo kdy vychovával normálně aktivní malé dítko, jistě si to dokáže představit, ostatní ať radši ani nedomýšlejí. V jednu chvíli to vypadalo, že mamince nezbyde nic jiného, než do jedné ruky uchopit kabelku, do druhé zmítající se Leničku v pase a takto obtěžkána opustit tramvaj. Tedy pokud možno ve stanici.
Všimla jsem si, že Lenička není plně ovládnuta svými emocemi, jak to bývá obvyklé u ještě menších dětí, ale že svůj výstup úmyslně přihrává, aby své mamince ukázala, kdože tady má navrch. Občas na vteřinku přerušila svůj jekot, loupla očima kolem sebe, aby vzápětí spustila s ještě větší vervou svoje „uáááá, uáááá.“ V tu chvíli mě to napadlo.
Nenápadně jsem sáhla do tašky s nákupem a cosi opatrně sevřela v dlani tak, aby to nebylo vidět. „Kdyby tady byla ta hodná Lenička, ukázala bych jí, jak se snášejí vajíčka,“ pronesla jsem hodně nahlas v momentě, kdy dcerka na chviličku zmlkla.
„Uáááá, uáááá,“ skočila mi Lenička do řeči s o fous menší intenzitou v hlase a hodila po mně tázavý pohled, o kterém myslela, že si ho nevšimnu.
„Jenomže Lenička je pryč a místo ní je tady akorát nějaká ubrečená cizí holka,“ podařilo se mi vměstnat do další řvací přestávky.
„Uáááá? Uáááá? Uáááá!“ Zabojovala Lenička sama se sebou. Snášení ji zjevně zaujalo, ale stále nechtěla ustoupit ze svých pozic ohledně rozbalovaní bonbonu. Ještě chvilku jsme se tímhle způsobem přetahovaly, ale pak to holčina vzdala, zmlkla jak mávnutím kouzelného proutku, doširoka otevřela kukadla a zeptala se mě: „A jak? Ty umíš snášet vajíčka?“
Bylo mi jasné, že teď nadešla rozhodující chvilka a nesmím holčinu zklamat, jinak začne znovu. Vsunula jsem si sevřenou ruku pod halenku, se slovy: „koukej, Leničko, takhle“ s ní zarejdovala do stran, vytáhla ven a holčině před očima otevřela dlaň, v níž si hovělo roztomilé běloučké vajíčko.
„Jééé. Můžu si to taky zkusit?“ Optala se Lenička fascinovaně s doširoka otevřenýma očima. Její maminka se v ten moment pokusila o nějaké protesty, ale já jsem ji nenápadně naznačila rukou, aby počkala.
„Můžeš, Leničko, ale musíš být moc opatrná. Vajíčko je čerstvě snesené, křehké, a když ho zmáčkneš, rozbije se.“ Ano, riskovala jsem nejen svou sukni a halenku, ale taky Lenčino tričko s kraťasy a dokonce i šaty její maminky, ale vsadila jsem, že mě ta holka poslechne. A ona opravdu poslechla, vajíčko držela tak opatrně a zlehoučka, jako kdyby to byl nějaký křišťálový poklad. Šikovně si ho zabalila do okraje trička, zarejdovala do stran úplně jako já prve, pak vytáhla a hrdě prohlásila: „Maminko, snesla jsem vajíčko, koukej!“
„Maminka jen němě otevřela ústa, zjevně nedokázala vstřebat tu náhlou proměnu řvoucího dítěte zpět v její bystrou dcerku. Pak se trochu vzpamatovala, ukázala na mě a řekla: „Ano, Leničko, jsi šikovná, ale teď ho hezky vrať tady té hodné paní.“
„To nemusíš, Leničko, když sis ho tak pěkně snesla, tak ho dej mamince a popros ji, aby ti ho doma uvařila. Třeba natvrdo, jestli to máš ráda. A ahoj, já už musím vystoupit.“
„Děkujuuu!“ „Díky moc.“ Tramvaj brzdila do mé zastávky, já se s holí a taškou zvedala ze sedačky a dostalo se mi hned dvojího poděkování. První bylo hlasité a veselé od Leničky, která už byla dávno zpátky ve své roli bystrého školkového dítka a druhé, o poznání tišší od její maminky. To bylo doprovázené úlevným úsměvem se špetkou omluvy za počáteční neochotu ve chvíli, když jsem si potřebovala sednout.
„Holka, ty seš teda číslo, koukej,“ uvítal mě doma Míra, když jsem mu celou povedenou historku s napravenou hysterkou a její maminkou vyprávěla hned ve dveřích. Pak se mi pochlubil čerstvě vymalovanou a dokonce už i uklizenou koupelnou. Udělal ji krásně oranžovou, přesně takovou, jakou jsem si přála. Však se také dočkal zasloužené odměny, k zakoupené dvanáctce jsem mu udělala jeho oblíbený gulášek. Pošmákli jsme si oba, mňam.
