Horňáci a dolňáci

Kdo by neznal ono klasické dělení nás chlapů podle toho, zda jsme víc okouzleni ženskými ňadry nebo klínem.  

Na konci prázdnin jsme na střední škole jezdili na chmel. Poslední ročník k nám měla nastoupit nová spolužačka Míla a my se s ní na té brigádě viděli poprvé. V rozpáleném autobusu se nechtěla mačkat v pracovních kalhotách a oblékla si slušivou, lehkou, světlou a dost průsvitnou sukni. Cestou jsme si jí s klukama ani moc nevšimli, bavili jsme se mezi sebou o všem možném. Roman měl velkou starost, jestli tam bude hospoda a jestli se dostaneme na pivo.

Cesta v družném klučičím hovoru rychle utekla a najednou jsme byli na místě. Nalevo chmelnice, napravo starý statek, ve kterém budeme bydlet. A na obzoru hospoda, hurá. Vyhrnuli jsme se z autobusu a pak to přišlo, stalo se několik věcí najednou. Míla se sehnula pro batoh, přitom se podvědomě trochu rozkročila a v tu ránu ji odzadu ozářily ostré paprsky zapadajícího slunce. Pronikly lehoučkou sukní, přes kalhotky se otřely o rozkrok a poté dolétly až k našim očím. Což o to, nebyla to špatná podívaná, ale Roman, vyhraněný dolňák byl z toho pohledu úplně štajf.

„Pánové, já se beznadějně zamiloval.“ Informoval nás zjihlým hlasem poprvé hned u toho autobusu a poté ještě mnohokrát každý den. Věrtelů moc nenačesal, večerní pivo zamlkle ucucával a dokonce mluvil ze spaní. Mockrát jsme ho přistihli, jak v hluboké noci stále dokola opakuje monotónním hlasem to slovo na čtyři písmena, které začíná na p a které sem nemůžu napsat.

„Romane, tak to zkus, třeba ti dá,“ ponoukali jsme svého kamaráda pěkně po puberťácku. Česalo se totiž od rána do pozdního odpoledne a my se konečně potřebovali vyspat bez jeho proslovů. Po pár dnech se Roman konečně osmělil a už od polední pauzy nám hrdě referoval: „Pánové, dnes večer se budete muset obejít beze mě, jdu totiž s Mílou na rande.“

Vrátil se podezřele brzy a byl ještě zamlklejší. Dlouho jsme z něj nemohli vypáčit ani slovo, pak se nám přece jen svěřil: „Kluci, příroda se proti mně spikla. Míla se asi chtěla přede mnou blejsknout a vzala si tu sukni, co měla cestou. Stáli jsme proti sobě tam na té loučce pod lesem, něco jsem drmolil a ona dělala, jakože mě se zájmem poslouchá. Pak udělala krok do strany do zapadajícího sluníčka a já zase viděl všechno.“ V tu chvíli Roman zmlknul a my mu museli dát loknout z dobře utajené flašky rumu, aby pokračoval.

„No co koukáte, chlapi, prostě se mi z toho pohledu postavil a jak ho mám velkýho, tak to nejspíš bylo moc vidět. Ta holka si asi pomyslela bůhvíco, na fleku se otočila a vzala roha.“ Snažili jsme se ho uklidnit slovy „holka hloupá, neví, oč přišla,“ ale bylo nám to houby platné. Roman byl po tomhle nevydařeném randeti ještě zamlklejší a ze spaní mluvil ještě víc. Uklidnil se až po několika dalších dnech, když Míla musela z vážných rodinných důvodů předčasně odjet domů.

***

Chmel skončil, příští jaro jsme odmaturovali a já Romana několik roků neviděl. Asi po deseti létech jsem ho náhodou potkal na ulici, jak si vykračoval po boku svojí manželky a kolem nich pobíhal malý klučina. Ta paní neměla nahoře nic moc, ale od pasu dolů, no co vám mám povídat, prostě figura jak z reklamy na dámské spodní prádlo. Však mi ji taky Roman s pýchou v hlase představil: „Honzo, podívej, tohle je moje Jarmila, nejkrásnější ze všech ženskejch pod sluncem.“ Potom se s láskou podíval na toho jejich klučinu a zněžněným hlasem ho představil jako Tomáška. Nakonec se otočil přímo ke mně, významně mrknul a dodal tiše, aby ho rodinka neslyšela: „Krásnej kluk, viď. Určitě z něho jednou bude taky dolňák.“

PS: V naší študácké partě byl i horňák Jirka, ale o něm zas příště.