Možná mi teď budete mít za zlé, že vás podvádím. V době eurovoleb vás politicky laděným nadpisem nalákám na článek, který ve skutečnosti o žádné politice není a o občanech už vůbec ne.
Jenomže ona to není tak docela pravda, vždyť i ten váš pes nebo kočka je vlastně svým způsobem euoroobčan, když pro něj na veterině dostanete pas s logem EU. Ale v jednom máte pravdu, o politice to skutečně nebude. Spíš naopak, nabízím jen pár obyčejných obrázků pro odpočinek od všech stresů.
Bavorský pes. Snaží se nedat najevo, že je mu v dusném počasí horko, ale jeho jazyk ho prozradil.
Kdybyste se velšského kosa zeptali na brexit, tak jen otráveně mávne křídlem a začne se shánět, jestli pro něj a pro jeho rodinku na hnízdě nemáte nějakou pořádnou žížalu.
Takovýhle velšský racek se snažil šlohnout mojí manželce zmrzlinu a vzal to tak blízko, až jí v letu srazil brejle na zem. A aby toho nebylo málo, tak jeho kámoš mi pět minut před odjezdem autobusu podělal celou bundu. Taky v letu, samozřejmě.
V Anglii trpí nedostatkem živých slonů, tak si vypomáhají umělými.
Zato psů tam mají dost a je jim úplně jedno, jestli si je někdo chce vyfotit, nezapózují ani na chvilku.
Ani na Sardinii to s živými slony zřejmě nebude nijak slavné, ale tam na to jdou jinak než v Anglii. Kdepak nějaké sochy, skála je originálnější.
V kontinentální části Itálie se někteří koně musí mít na pozoru před padajícími věžemi.
Francie. Ač jsem se rozhlížel sebevíc, žádnou žlutou vestu jsem tam neviděl. Možná je z ulic vyhnalo počasí, když už i psi přímo na chodníku padali horkem.
O francouzských kočkách se prý říká, že jsou nejkrásnější na světě. Nesouhlasím, naše jsou hezčí, dokonce bez ohledu na to, jestli jsou čtyřnohé nebo dvounohé.
Kdepak Popovice, tohle je Irsko. Panáček je za vodou. Vlastně spíš ve vodě. za pohlazení kozla v dešti vybírá do čepice drobné od zvědavých turistů.
Irské ovce žijí celoročně venku, protože tam prakticky nikdy nemrzne ani nesněží. A řidiči jim dávají na úzkých venkovských silničkách přednost.
Straky prý chystají protest, nelíbí se jim, že se u nás málo používají stříbrné lžičky. Ale možná to není pravda a jde jen o nějaký další hoax.
Jedna věc je být někde občanem a druhá cítit se tam jako doma. Pro někoho je domovem jen jeho rodné hnízdo o pár číslech popisných, kde se cítí nejlíp a málokdy vytáhne paty ven. Další pak v souladu s názvem naší hymny je doma všude tam, kde se naše vlast rozkládá. Jiný se nad tím pousměje a prohlásí o sobě, že je euroobčanem nebo dokonce světoběžníkem.
Jak je to vlastně správně? To nedokážu posoudit. S určitostí vím jen jedno, ať už se člověk cítí kdekoli doma, mělo by mu tam být dobře. Bez ohledu na to, jestli zrovna sedí na svém gauči s rodinou, hrabe se v zahrádce, je na návštěvě u sousedů, vyrazil na výlet k přátelům přes celou republiku či kontinent nebo dokonce až někam za oceán. Hlavní je, aby měl kolem sebe lidi, se kterými je mu fajn a na které se může spolehnout. A ti zvířecí tvorové z obrázků? Však pokud pomineme kamenné slony, tak pro mnohé z nich platí prakticky to samé.
Ale k jednomu se vám na závěr přiznám. Teď v té naší „euorodobě“ můžeme cestovat prakticky bez administrativních omezení. Ať už mě nohy zanesou kamkoli a já se tam třeba nakrásně cítím skoro jako doma, tak vzpomínka na vlast mě vezme za srdce pokaždé.
