„Pane, počkejte, nechal jste si tady brašnu...“ Nestihla jsem to. Toho člověka v čistých zánovních montérkách jsem si všimla hned, když jsem nastoupila do metra a sedla si na volné místo naproti němu.
Vlastně jsem si položila otázku, co takový chlapík pohledává v MHD, myslela jsem si, že tihle lidé obvykle objíždějí své štace autem. Tenhle vypadal tak na pětačtyřicet, docela hubeňour s ostře řezanými rysy ve tváři s počínajícími vráskami. Hnědé, lehce prořídlé vlasy, mezi nimi pár šedin. Z rukávů mu koukaly šlachovité upracované ruce, na nohou měl pevné botky, zakrývající koženou údržbářskou brašnu, napůl zastrčenou pod sedačkou. Do očí jsem mu neviděla, měl je zavřené a pospával. „Zvláštní chlapík,“ pomyslela jsem si, „takový solidní ve své obyčejnosti.“ Lepší příměr mě nenapadl.
Pak jsem se myšlenkami vrátila sama k sobě a ke svým povinnostem. Teď honem z práce do školky pro Martíka, spolu zase do metra, domů a kolotoč bude pokračovat. Jó, domů. Když jsme se před šesti lety brali, nastěhoval si mě exmanžel k sobě do svého bytu a my byli šťastní. Tam se nám narodil Martík a my pro něj chtěli to nejkrásnější dětství, jaké jen potomek může mít. Ve čtyřech létech jsme mu vybrali školku, která stála v parku kousíček od domova, ve které se mu líbilo, a on si tam našel spoustu kamarádů. Vedle byla i škola, plánovali jsme, že až přijde čas, nastoupí i tam.
Jenomže nejspíš nenastoupí. Časem se v manželství cosi zvrtlo, z milujícího muže se stal žárlivý egoista, který si žije pro sebe, utrácí jen za své zájmy a mě má jen proto, aby mě neustále sledoval a psychicky terorizoval za cokoli, co mu přelétne přes nos. Možná jsem na tom měla svůj podíl viny i já, nevím. Snášela jsem to, věřila, že se to otočí a vše krásné se zase vrátí, ale každý další pád byl bolestivější než ten předchozí. A tak jsem utekla i s Martíkem, našla si malý pronájem, ve kterém se protloukáme, jak se dá. Rozvedla jsem se, jenom tu školku nechci Martíkovi brát, teď je předškolák a já ho tam vozím. Bylo by to celé na dlouhé vyprávění, ale nechci vás s tím zatěžovat, kdo něco podobného prožil, ten pochopí.
No nic, raději se vrátím k tomu chlapíkovi v montérkách. Po pár stanicích se probudil, nejspíš mu došlo, že musí vystoupit, vyskočil ze sedačky, proletěl zavírajícími se dveřmi, ale brašnu si zapomněl vzít s sebou. Snažila jsem se ho zarazit, ale nestihla jsem to, asi mě ani neslyšel a zmizel mi z očí.
Co teď? Napadly mě tři možnosti. Buď tam tu brašnu nechám stát a půjdu si po svých nebo ji někam odevzdám, pokud je tady v metru kam. Anebo... Zlí jazykové tvrdí, že prý jsem žena činu, tak jim dám zapravdu. Příští stanici jsem taky vystupovala, tak jsem ji popadla, posadila se s ní na lavičku na peróně a podívala se dovnitř. Bylo tam samé nářadí a materiál, asi to nějak souviselo s elektrikou, tomu nerozumím. A vedle v malém oddílu papíry. Do těch jsem koukla a krom jiného našla štůsek dokladů s přetištěnou hlavičkou, na níž bylo jméno, adresa a hlavně telefonní číslo. Na to jsem zavolala. Chvilku se nic nedělo a pak se ozval poněkud vyjukaný mužský hlas: „Dobrý den, Evžen Charvát, co si přejete?“
„Dobrý den, Jiroutová.“ odpověděla jsem a zajíkla se, neb jsem nevěděla, jestli je to on a jak dál. Pak jsem zvolila nejpřímější cestu: „Nepostrádáte něco?“ Jasně, že postrádal. Řekla jsem mu, kde jsem, slíbila, že na něj počkám a možná zbytečně zdůraznila, že pospíchám, protože si musím vyzvednout syna ze školky. Dorazil do patnácti minut, byl celý uřícený a vypadal jako člověk, kterému spadnul obrovský balvan ze srdce. Strašně mi děkoval, možná trochu zbytečně vysvětloval, že dneska nestíhá, protože má rozbité auto a musí jezdit metrem, a vnucoval mi nálezné. Neříkám, že by se mi nehodila každá kačka, ale přišlo mi to nefér, tak jsem to odmítla. Rozpačitě se podrbal za uchem a dal mi svou kartičku, doprovázenou ujištěním, že kdybych potřebovala cokoli ohledně elektřiny, můžu se ozvat a budu pro něj VIP zákazník.
Můj prvotní odhad byl zřejmě správný, vypadal skutečně jako solidní člověk, i když v danou chvíli poněkud rozhozený a zmatený, ale za to příjemný sympaťák. Měla jsem z toho takový příjemný pocit, který se mi snažil zkazit až exmanžel. Večer mi zavolal a arogantním tónem oznámil, že si následujícího dne nevezme Martíka na soudem stanovený ob víkend, protože prostě na to nemá čas a že mi nic není do toho, jaké má důvody. „Nevadí, stejně je tomu klukovi líp se mnou,“ odsekla jsem mu uštěpačně a vymáčkla telefon. A položila jsem si hypotetickou otázku, jak by se asi v jeho roli zachoval pan elektrikář Evžen Charvát.
***
Pana Charváta jsem viděla asi za měsíc, když se mi doma pokazilo cosi s elektřinou. Tvrdošíjně mi začal vypadávat zásuvkový jistič a nepřestal ani ve chvíli, když jsem odpojila všechny spotřebiče. Nahodila jsem ho, pár minut držel, pak cvak a vypadnul, tak se to opakovalo stále dokola.
„No jasně, že si na vás pamatuju, co pro vás mohu udělat?“ Ozval se mi do telefonu. Napřed jsem zvažovala, jestli to celé nemám nechat řešit majitele bytu, ale to by bylo na dlouhé lokte, tak jsem šla napřímo. Panu Charvátovi jsem vysvětlila svůj problém, chvilku byl ticho, asi ve své vytíženosti hledal termín a já úplně viděla, jak se rozpačitě drbe za uchem. Pak se mě zeptal na adresu, načež prohlásil, že jestli by mi nevadila půl osmá večerní, dorazil by hned ten den.
Přijel tentokrát už autem, měl takovou starší malou dodávku, přesný typ jsem nepoznala, ale pěkně červenou. Přinesl si nářadí, měřil, zkoušel, pak se vrátil do auta pro štafle a zase měřil, zkoušel. Nakonec odrýpnul kus malby nahoře nade dveřmi do kuchyně, vytáhl ze zdi krabici, místo ní dal novou, zapojil dráty, zavřel, zasádroval a prohlásil něco o šlendriánství kohosi, kdo to tady kdysi instaloval. Peníze nechtěl.
Nabídla jsem mu kafe. Nejenom za tu práci, ale prostě tak nějak nevím proč, nebylo mi vůbec nepříjemné, když tam byl. To jsem ještě netušila, co udělá můj pěti a půlletý Martík. Vůbec nenechal pana Charváta to kafe v klidu vypít, pořád se ho vyptával, nač je jaký jeho instrument a co vlastně u nás opravil. A pan Charvát? Překvapil mě, dokázal to tomu klukovi vysvětlit poutavým a jednoduchým způsobem, jako by sám měl doma kupu dětí a na takové hovory byl zvyklý každý den.
***
Ne, Evžen, totiž pan Charvát neměl doma kupu dětí, jak se později ukázalo. Měl jen skoro dospělou slečnu dceru, ale ne doma, bydlel sám, když mu manželka před léty utekla podobně, jako já utekla od svého exmanžela. Jen její důvod útěku byl jiný než můj, nikoli zoufalství, ale honosnější a bohatší mužský model s luxusnějším nejen autem.
Jestli se ptáte, jak to vím, tak já vlastně sama ani přesně nevím. Když jsme se ten večer loučili a Evžen už byl ve dveřích, tak se na chvilku zarazil. Podíval se na mě, pak na moment sklopil zrak, podrbal se za uchem, potom mi pevně pohlédl do očí, prohlásil, že by se se mnou strašně rád zase viděl a jestli by mi bylo příjemné, kdyby to tentokrát bylo bez drátů, bez krabic a bez štaflí. Nu a já kývla.
S Evženem se scházíme už přes dva měsíce, vídáme se každý týden. Několikrát jsme byli ve třech na výletě i s Martíkem a bylo to bezva, já si na chvilku nasadila růžové brýle a představovala, že přede mnou dovádí táta se synem. Taky jsem už párkrát nechala Martíka našim, aby u nich přespal, to on má hrozně rád. A při té příležitosti... pst, neprozradím, řeknu jen, že to bylo krásné. Ráda bych věřila, že si budu moct dovolit být zase po delší době šťastná. Vnitřně doufám, nechci nic uspěchat, nechávám vše plynout a zrát.
