Vozit se v člověčím autě opravdu nemusím, ale občas není zbytí. Taková jízda mi však tu a tam poskytne příležitost, které se jindy nedočkám. Bývám při ní svědkem, jak můj dvounohý asistent prská, jako kdyby byl opravdový kocour.
Už jsem zas musela k veterináři. To víte, jsem stará nemocná kočka, a tak tyto nepříjemné návštěvy podstupuji čím dál, tím častěji. Ale tím vás nechci unavovat, jen ještě dodám, že dvounožec se mnou musí jezdit pomaličku, protože mi to houpání a házení ze strany na stranu nedělá dobře na žaludek.
Přijížděli jsme do vsi, celkem slušná točitá a úzká silnička se rázem změnila na překážkovou dráhu plnou záplat a výmolů. Už před tím se těsně za nás přilepilo nějaké cizí auto tak, jako by nás chtělo tlačit před sebou. Ale můj asistent se nedal, jen zlehka zavrčel a dodal něco ve smyslu „chlapče, promiň, že dodržuju předepsanou rychlost, ale cedulku se značkou ‚Pozor, nemocná kočka‘ bohužel nemám."
Jakmile jsme dojeli k těm děrám, tak ten můj ještě zpomalil, stejně tam byla nějaká čtyřicítka nebo co, ale ten za námi naopak ještě přidal, aby nás předjel, a ještě nás tlačil do těch nejrozbitějších míst. Mně se udělalo fakt zle, že po mně, s prominutím, museli potom mýt přepravku. Dvounožec vysekl v kocouří řeči docela srozumitelně neslušný výraz, ale pak přešel do lidštiny a překvapeně dodal: „Jé, chlapče, ty jsi holka,“ a pokračoval nějak ve smyslu, aby si neponičila účes o strop. Chápu, že sice možná spěchala ke svým člověčím koťatům, ale co by jí to bylo platné, kdyby ze zatáčky něco vyrazilo proti nám.
Dojeli jsme domů a dvounožec mi ještě vyprávěl, co viděl, když jel ráno do práce tím velkým vozidlem se dvěma řadami sedaček po stranách. Říká tomu autobus nebo tak nějak. Prý si sedl úplně dopředu, aby měl perfektní výhled před sebe. Jeli docela rychle po hlavní sinici a blížili se k vrcholku kopce, na němž je zároveň zatáčka. Kousíček před ní je začala předjíždět dodávka, ze zatáčky se vyhoupl osobák a pak to přišlo. Človíček, co seděl za takovým tím řídícím kolem autobusu, začal prudce brzdit. Stojící dvounožci se přesypávali jako kaštany a řidič se ani nesnažil maskovat své nadávání kočičí řečí, vystačil si s lidštinou. No, mňouknu vám, prý to bylo tak o dva metry.
Tak nevím. Řízení člověčích aut nerozumím a nechci vám do něho mňoukat. Vím, že by to bylo zbytečné, protože ti, kteří jezdí nebezpečně a arogantně, se určitě nesnižují ke čtení hloupých článků nějaké obyčejné staré kočky. A vy, moji dvounozí čtenáři, jezdíte bezpochyby opatrně.
Ale jedno je jisté, nedobrovolné návštěvy u zvířecího doktora mě rozhodně nebaví a netěší. Proto nechápu ty řidiče, kteří riskují a dobrovolně sebe i okolí vystavují nebezpečí, že skončí u nějakého doktora člověčího. Ne-li rovnou na patologickém oddělení.
Tak raději závěrem něco veselejšího a optimističtějšího. Chtěla bych vám přimňouknout, že až do 31. srpna přijímám vaše fotky do soutěže mlsných jazýčků. Pár jich už mám a na další se moc těším. Mějte se tedy krásně a chcete-li se o té soutěži dozvědět víc, podívejte se na tohle mé mňoukání.
