Dvounožče, dej mi kus svého jídla

Nerada to mňoukám, ale dnes mi zas ten můj dvounožec nerozuměl. Nebo nechtěl rozumět, to nevím, ale přivedl mě na myšlenku udělat mu takové menší školení v kočičtině.

Na úvod napíšu, v čem mi nerozuměl. Víte, milé kočky a milí kocouři, i na mě dolehlo vedro posledních dnů, až se mi z toho nadělaly afty v tlamičce. Musela jsem kvůli tomu k veterináři, špatně se mi jedlo a zhubla jsem. Ale teď už je to zase dobré a já potřebuji vše dohonit. Můj dvounohý asistent si k večeři připravil chleba se sýrem, mně to zavonělo a chtěla jsem, aby mi uždiboval po malých kouscích. Ten sýr, pochopitelně, chleba samozřejmě ne. Jenže on mě od sebe odehnal a poslal k misce, že prý tam mám dost svého krmení.

Abych takovým excesům předešla do budoucna, uvedu pár kočičích výrazů, jimiž si říkáme o jídlo, a budu doufat, že si je zapamatuje.

Upřený soustředěný pohled na člověka, který jí. Když při tom sedím tiše jako socha, znamená to tu první a nejjemnější výzvu, aby mi odevzdal díl svého jídla. Je v tom vlastně taková myšlenka, „doufám, že jsi dost inteligentní a vnímavý, a já nebudu muset přikročit k žádným donucovacím prostředkům.“ Výjimečně to u některých dvounohých jedinců zafunguje.

V opačném případě je třeba trochu přitvrdit, prozatím v lehkém náznaku. Máme v podstatě dvě možnosti. Některé z nás volí polohlasné mňouknutí, jiné napřáhnou tlapku se zataženými drápky směrem k dvounožcovu jídlu, další pak volí kombinaci obého. Na chápavější lidské jedince to stačí, u těch ostatních je třeba buď přidat na intenzitě hlasu nebo vytáhnout drápky. Podle mého názoru je ta druhá varianta lepší, v případě sýru se tímto vyjadřovacím prostředkem občas jako bonus podaří „zaseknout“ a stáhnout z namazaného chleba celý plátek.

Věřím, že většina z vás má inteligentní a vnímavé dvounožce, na které doposud popsaná gesta a slova stačí. Pokud tomu tak však není, pro jistotu ještě přidám pár důraznějších. První z nich jsem odkoukala od svého někdejšího druha Damiána, který si s takovými věcmi nedělal žádné servítky a většinou na to šel rovnou pěkně zostra. Používal neverbální obrat „lezení po člověčí noze.“ Nejprve naznačil, otřel se o člověčí nohu, zdola se podíval na jídlo, které měl dvounožec v ruce, krátce mňoukl a čekal asi půl vteřiny, Pokud nic, začal šplhat nahoru, aby bylo dvounožci jasné, oč mu jde. Většinou míval úspěch, zejména v letních měsících, když měli dvounožci kraťasy. Pokud si dvounožka oblékla silonky, měl to ještě jednodušší, zpravidla porozuměla okamžitě už tomu otření a pohledu ze země.

Ještě bych ráda popsala jeden výraz, který je obzvlášť vhodný pro ty z nás, které milujeme pohyb vzduchem. Zaujmeme místo nad dvounožcem a jeho jídlem, a skočíme tak, abychom přistály na jeho hlavě, zádech nebo na stole. Skok přímo na talíř nedoporučuji, mohly bychom uklouznout nebo se ušpinit o pokrm. Každopádně přeloženo do lidštiny toto gesto znamená, „když jsi tak natvrdlý, donutil jsi mě, abych si rovnou přišla pro to, co mi náleží.“

Milé kočky a kocouři, pokud je to u vás potřeba, přimějte svůj dvounohý personál, aby si tyto naše vyjadřovací prostředky vtloukl do hlavy a pak nemusel dlouze přemýšlet, co se po něm vlastně žádá. Nebo pokud sami používáte nějaké další, podělte se o ně s námi ostatními. Přispějete tak k osvětě našich dvounožců.