Nerada to mňoukám, ale dnes mi zas ten můj dvounožec nerozuměl. Nebo nechtěl rozumět, to nevím, ale přivedl mě na myšlenku udělat mu takové menší školení v kočičtině.
Na úvod napíšu, v čem mi nerozuměl. Víte, milé kočky a milí kocouři, i na mě dolehlo vedro posledních dnů, až se mi z toho nadělaly afty v tlamičce. Musela jsem kvůli tomu k veterináři, špatně se mi jedlo a zhubla jsem. Ale teď už je to zase dobré a já potřebuji vše dohonit. Můj dvounohý asistent si k večeři připravil chleba se sýrem, mně to zavonělo a chtěla jsem, aby mi uždiboval po malých kouscích. Ten sýr, pochopitelně, chleba samozřejmě ne. Jenže on mě od sebe odehnal a poslal k misce, že prý tam mám dost svého krmení.
Abych takovým excesům předešla do budoucna, uvedu pár kočičích výrazů, jimiž si říkáme o jídlo, a budu doufat, že si je zapamatuje.
Upřený soustředěný pohled na člověka, který jí. Když při tom sedím tiše jako socha, znamená to tu první a nejjemnější výzvu, aby mi odevzdal díl svého jídla. Je v tom vlastně taková myšlenka, „doufám, že jsi dost inteligentní a vnímavý, a já nebudu muset přikročit k žádným donucovacím prostředkům.“ Výjimečně to u některých dvounohých jedinců zafunguje.
V opačném případě je třeba trochu přitvrdit, prozatím v lehkém náznaku. Máme v podstatě dvě možnosti. Některé z nás volí polohlasné mňouknutí, jiné napřáhnou tlapku se zataženými drápky směrem k dvounožcovu jídlu, další pak volí kombinaci obého. Na chápavější lidské jedince to stačí, u těch ostatních je třeba buď přidat na intenzitě hlasu nebo vytáhnout drápky. Podle mého názoru je ta druhá varianta lepší, v případě sýru se tímto vyjadřovacím prostředkem občas jako bonus podaří „zaseknout“ a stáhnout z namazaného chleba celý plátek.
Věřím, že většina z vás má inteligentní a vnímavé dvounožce, na které doposud popsaná gesta a slova stačí. Pokud tomu tak však není, pro jistotu ještě přidám pár důraznějších. První z nich jsem odkoukala od svého někdejšího druha Damiána, který si s takovými věcmi nedělal žádné servítky a většinou na to šel rovnou pěkně zostra. Používal neverbální obrat „lezení po člověčí noze.“ Nejprve naznačil, otřel se o člověčí nohu, zdola se podíval na jídlo, které měl dvounožec v ruce, krátce mňoukl a čekal asi půl vteřiny, Pokud nic, začal šplhat nahoru, aby bylo dvounožci jasné, oč mu jde. Většinou míval úspěch, zejména v letních měsících, když měli dvounožci kraťasy. Pokud si dvounožka oblékla silonky, měl to ještě jednodušší, zpravidla porozuměla okamžitě už tomu otření a pohledu ze země.
Ještě bych ráda popsala jeden výraz, který je obzvlášť vhodný pro ty z nás, které milujeme pohyb vzduchem. Zaujmeme místo nad dvounožcem a jeho jídlem, a skočíme tak, abychom přistály na jeho hlavě, zádech nebo na stole. Skok přímo na talíř nedoporučuji, mohly bychom uklouznout nebo se ušpinit o pokrm. Každopádně přeloženo do lidštiny toto gesto znamená, „když jsi tak natvrdlý, donutil jsi mě, abych si rovnou přišla pro to, co mi náleží.“
Milé kočky a kocouři, pokud je to u vás potřeba, přimějte svůj dvounohý personál, aby si tyto naše vyjadřovací prostředky vtloukl do hlavy a pak nemusel dlouze přemýšlet, co se po něm vlastně žádá. Nebo pokud sami používáte nějaké další, podělte se o ně s námi ostatními. Přispějete tak k osvětě našich dvounožců.
