Tramvaj číslo devět byla toho nezvykle parného květnového odpoledne zpola zaplněná, pár lidí stálo, ale při podrobnějším prozkoumání prostoru uvnitř vozu by se našlo ještě i několik sedaček volných.
Nastoupil jsem u Jindřišské věže a měl štěstí, ani jsem nemusel moc pátrat a usadil se na právě uvolněný singl proti dvojsedačce s mladou maminkou v květovaných šatech a odhadem čtyřletou blonďatou holčičkou.
„Mami, bude tam i hroch? Ukaž mi, jak vypadá hroch, prosím,“ obrátila blondýnka zvědavá kukadla na svou rodičku.
„To víš, že tam bude hroch, Miluško, podívej,“ usmála se květovaná paní, zalistovala v obrázkové knížce a ukázala své ratolesti obrázek jmenovaného zvířete, vylézajícího z vody. Načež si nenápadně otřela čelo, neb tramvaj měla zřejmě rozbitou klimatizaci a bylo v ní k zalknutí.
„Jé, mami, on se šel vykoupat. A proč je tak tlustej, to asi rád hodně papá, viď? Já se na něj strašně moc těším. Uvidíme ho už dneska?“
Maminka nad přívalem otázek maličko protočila oči, a pak se dala do vysvětlování: „Hroši nejsou tlustí, mají jen mohutné tělo a silnou kůži, aby se mohli dobře pohybovat ve vodě. Ale do ZOO pojedeme až zítra s tatínkem.“
„Vemte si tu holku na klín a pusťte mě sednout!“ Idylka skončila na příští stanici na Václavském náměstí ve chvíli, kdy se najednou téměř setmělo. Ne, že by se blížila bouřka, ono příšeří způsobila nová právě přistoupivší cestující. Mohutná starší dáma v sukni nad kolena, jež odhalovala nohy zvící dvou pilířů, za které by se nemusel stydět ani středně velký most. Však taky měly co podpírat, nad nimi se tyčilo pozadí tvarem a bezmála i velikostí připomínající zeměkouli. O něco výš vylézal z až příliš krátkého příčně pruhovaného trika pás holého břicha. Nad ním si hověly dva vaky, které se neodvažuji nazvat ňadry, abych tuto jinak malebnou část ženského těla neurazil. Zjevně sice nebyly chráněny podprsenkou, ale prostorově by vystačily na slušnou zásobu mléka pro početnou hladovějící rodinu nejmíň na rok. Nu a úplně nahoře už jen býčí šíje, na níž byla posazena překvapivě malá hlava, krytá rozcuchanými umaštěnými vlasy nedefinovatelné barvy.
Tedy, řeknu vám, jakkoli mám slabost pro půvabné plnoštíhlé dámy, tak tohle bylo na mě moc. Ona se ani neobtěžovala popojít na volné místo o několik metrů dál a po vyřčení svého rozkazu se zamračila a nekompromisně zabodla zrak do mladé paní v květovaných šatech.
Maminka spěšně zaklapla obrázkovou knížku, rychlým pohybem ji schovala do kabelky, úzkostlivým pohledem zhodnotila nastalou situaci, natáhla ruce ke své dcerce a chystala se ji přesunout ze sedačky na svá kolena.
Myslí mi prolétly dávné obrázky z hororových filmů, na nichž je nevinná oběť zamčena v místnosti s posuvnými stěnami, které se pomaličku přibližují, aby ve finále onoho nešťastníka dočista rozmačkaly. Při představě, že tělnatá dáma vměstná své pozadí na sedačku po Milušce a způsobí tak vystrčení mladé maminky s dcerkou na klíně skrz zavřené okno ven z tramvaje, jsem okamžitě zareagoval. Bleskurychle jsem se vymrštil ze svého singlu, mámě i dceři gestem naznačil, aby zůstaly tak, jak jsou, obrátil se na tělnatou dámu a pokud možno co nejrozhodnějším hlasem pravil: „Paní, posaďte se sem!“
Dáma kolosálních rozměrů na mě vrhla pohled jako na chcíplou myš, mohutně si odfrkla a zaujala mou pozici, až sedačka, zřejmě nezvyklá na takový nápor, vydala zvláštní kovový zvuk, vzdáleně připomínajíc zaúpění.
Tramvaj se ztěžka rozjela, maminka v květovaných šatech pobledla ve tváři, objala Milušku okolo ramen a instinktivně si ji přitáhla blíž k sobě. Obě mlčely jako hrob, neodvážily se ani špitnout, jen malá se neudržela a několikrát po sobě nakrčila nosík. Však měla taky proč, vysoká teplota uvnitř tramvaje vykonala své a způsobila, že odér potu několik dní nemytého mohutného těla zesílil až téměř k hranci omdlení.
Říká se, že nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř. Mohutná dáma se nedlouho po usednutí začala přehrabovat ve své kabele, po krátkém hledání vyndala plastovou krabičku a pustila se do konzumace tří natvrdo uvařených a skořápky zbavených vajec.
„V tramvaji se nemá jíst ani pít, říkal mi to tatínek. Jezdí s autobusem a tam se to taky nesmí,“ směle po dospělácku okomentovala malá Miluška počínání mohutné dámy, a její maminka měla rázem problém. Řešila dilema, zda dcerku pochválit za její odvahu nebo napomenout za nevhodnost poznámky vůči cizí dospělé osobě. Zároveň měla co dělat, aby se jí z vylepšení již tak intenzivního odéru o vůni vařených vajec neudělalo opravdu špatně, a tak se zmohla jen na tiché: „pst.“
„Mlč, do toho ti nic není, jsem nemocná a musím pravidelně jíst!“ Obořila se mohutná dáma na Milušku v reakci na její napomenutí. Pak o maličko tišeji spíš pro sebe pronesla: „To je hrozný, jak ty dnešní mladý kašlou na výchovu, bejt to za mě, už by chytla pár facek.“ Načež si vsunula do úst poslední vaječné sousto, krátce požvýkala, hlasitě si odříhla a...
A když to vypadalo, že se mladé mamince v květovaných šatech opravdu zvedne žaludek, přišlo najednou vysvobození. Amplion nad našimi hlavami ohlásil stanici Národní divadlo, mohutná dáma se ztěžka zvedla ze sedačky, za pomoci svých prsních vaků coby razících štítů odplula ke dveřím a vystoupila.
Usedl jsem zpět na své původní místo a pozoroval ty dvě, jak zvolna roztávají. Chvilku bylo ticho, pak se malá osmělila, znovu obrátila zvědavá kukadla na svou rodičku a zeptala se: „Maminko, ta paní vypadala jako hroch, viď, že hroši nesmrdí?“
„Nesmrdí, Miluško, neboj se. Jsou hodně ve vodě a tam se umyjí,“ uklidnila ji maminka. Po dlouhých minutách se ji vrátila normální barva do tváře a ona se nenápadně usmála. Pak se naše pohledy náhodně na moment střetly a ona jen tak tiše do prostoru prohlásila: „Zaplať pánbůh, že je ta babizna pryč.“
Málokdy se mi podaří nějak rychle zareagovat, většinou mě trefné odpovědi napadají, až když už je dávno pozdě. Ale tentokrát ze mě vypadlo: „Ráda hodně papá. Jako hroch.“
Dusnou atmosféru v neklimatizované tramvaji číslo devět nahradil veselých smích dvou zvonků. Jednoho většího ve slušivých květovaných šatech a druhého menšího s blonďatou hlavou.
