Účelem této kapitoly není spekulovat, zda lze nějakým způsobem posuzovat neživou přírodu ostatních planet naší sluneční soustavy z pohledu dobra a zla, ba ani přijímat teorii o „UFOnech,“ kteří nás podle některých prý pravidelně navštěvují, a zkoumat, zda nás unáší v dobrém či ve zlém. V této kapitole bych se rád zamyslel nad tím, nakolik dobré nebo zlé jsou principy, kterými se řídí opakované odívání duší do hávů hmotných těl, tedy poutě těchto duší řadami životů. V úvodu si dovolím parafrázovat Sokratovu okřídlenou myšlenku, je mi naprosto jasné, že o těchto principech nevím zhola nic, avšak přesto, pokusím se nad nimi trochu zamyslet a při tom zamýšlení budu mít asi takový pocit, jaký má maličký mravenec, když „odborně“ zkoumá zařízení raketoplánu.
Člověk nebo jakýkoli jiný tvor prochází řadou životů podobně, jako školák postupuje od první třídy ke třídám a posléze školám vyšším a vyšším. Duše, nevím jakým způsobem zrozená či stvořená, na svém samém počátku zřejmě nevědoucí a řekněme tak trochu neobratně snad i primitivní, se v jednotlivých životech učí lásce ke svým bližním a moudrosti vědění. Oprošťuje se od zášti a sobeckosti, přichází na to, že je třeba milovat i ty, kteří ji samotnou nenávidí. Vrací se, aby napravovala chyby a přešlapy z minulých životů a přitom dělá chyby nové, snad postupně v menším množství a závažnosti. Přichází postupně na kloub přírodním zákonům, aby své vědění mohla předávat zde dalším a snad i jím přispívat do obecného nadzemského rezervoáru vědomostí, z něhož pak mohou čerpat duše ostatní, pokud to ovšem již umí.
Jakpak se asi ta naše dušička o prázdninách rozhoduje co dál? Zda propadnout, postoupit do další třídy či dokonce už jít o školu výš? Myslím, že je to na ní samotné, že neexistují nějaké nadpozemské ukazatele a semafory, které by jí to usnadnily a přesně jí určily, kam a kdy má nastoupit. Nicméně splést se nemůže, neboť moc dobře ví, že dokud se nezbaví té „pětky z matiky,“ tak jí vyšší třída nebude k ničemu platná. Může však úmyslně nepostoupit či dokonce seskočit níž s úmyslem, že bude nějakým způsobem pomáhat svým „mladším spolužákům,“ a to i přesto, že si je dobře vědomá, že jakmile začne školní rok, bude mít stejné klapky na očích, jako ti ostatní, bude se s nimi znovu učit stejnou látku a vlastní účel svého vtělení bude maximálně jen mlhavě tušit, pokud vůbec.
Jinak řečeno, záleží jen a jen na nás, abychom mezi jednotlivými životy dokázali zhodnotit sami sebe a rozhodnout se kam a s jakými úkoly se vydáme dál. Snad nám k tomuto sebehodnocení radou pomáhají duše vyspělejší, snad právě ty, které s námi spojuje nějaké duchovní přátelství. Jejich hlas je zřejmě pouze poradní, ale i tak až jej uslyšíme, budeme muset spoléhat na to, že jejich rady pramení z té čisté lásky, kterou přijali za vlastní během životních poutí svých vlastních.
Avšak, abych se vrátil k původní otázce, je toto všechno dobré či zlé? Domnívám se, že podobně jako na Zemi, to nelze vnímat jako dobré, ani jako zlé. Nám mravenečkům zcela nepochopitelným způsobem celý tento raketoplán vznikl nebo byl vytvořen a funguje na principech, které samy o sobě neznají pojem dobra a zla. Tyto principy jsou sice svým způsobem srovnatelné s principy, podle kterých se řídí život na Zemi, ale jsou postavené na mnohem vyšší úroveň, pro nás daleko nepředstavitelnější.
