„Probiň, Honzo, dneska ti ty buchty nedáb. Ani s tebou nikab nepůjdu, bohla bych tě nakazit. Ležíb doma s virózou.“ Odmítla huhlavě předminulý týden Maruška pozvání na kafe, na něž mi slíbila přinést pár svých skvělých buchet.
Uzlíček makových buchet mi donesla až včera. Byla ještě trochu pobledlá, ale mluvila už normálně a náramně jí to slušelo. Bělavá barva jejích tváří hezky dokreslovala blonďaté vlasy a perfektně ladila k bílému svetříku, pevně obepínajícímu její velká volná ňadra a široké boky.
„Hezký, viď?“ Všimla si mého pohledu, jenž směřoval do mezírky mezi dva knoflíky, která vznikla napnutím svetříku přes ňadra. „Tak mi je nevykoukej a radši si poslechni, jak jsem k tý viróze vlastně přišla. Docela jsem z toho byla naštvaná, tak ti to musím říct.“
Zkrotil jsem své všetečné oči, zatvářil se nevinně a zamyšleně si zamíchal kávu. Maruščin lehce pichlavý humor mi pokaždé dokáže spravit náladu.
***
Bylo lezavý pondělní ráno a já tam u nás na kopečku vlezla do autobusu, ve kterým bylo horko jako v sauně a smrad jako ve vopičárně. Sedla jsem si na dvousedačku k okýnku a chystala se tu čtvrthodinu na metro na Anděl nějak proklimbat. Na příští stanici nastupoval celej houf lidí a představ si, Honzo, jakej jsem měla pech. Vedle mě si sednul... Co sednul, přímo se zhroutil chlap jako sud, no vypadal asi jako pan Kotrč z večerníčku. Jak dosednul, tak ještě zahejbal tím svým obrovským zadkem do stran, až mě namáčknul na to okýnko.
Chtěla jsem se ho zeptat, jestli by jako nemohl bejt tak laskavej a nechat mi trochu životního prostoru, ale on usnul. Tak jsem ho maličko nabrala loktem a to jsem neměla dělat. Jak jsem do něho drcla, tak se začal v tom spánku na mě hroutit a chrápat mi do tváře. Ale tak divně chrápat, spíš chrochtat a pochrchlávat. Zkusila jsem do něho znovu šťouchnout, to ho trochu probudilo a on se mi naplno rozkašlal přímo do tváře. Pak se probral docela, zamžikal prasečíma očima, vytáhnul špinavej kapesník, dal si ho na nos, zabublal a zatroubil jako jelen Větrník z toho samýho večerníčku... Jo, Honzo, buď tak dobrej a objednej nám k tomu kafi větrník.
Řeknu ti, dost mě tím naštval, tak jsem na něj jenom houkla: „Člověče, napřed mě slisujete na sedačce, pak mi usnete na rameni a teď tady na mě prskáte bacily. To musíte lézt do nacpanýho autobusu, když jste nemocnej a všechny nakazit?“ No nekoukej tak na mě, Honzo, já vím, že jsem nebyla zrovna za dámu, ale jak tě znám, taky bys nadával.
Asi ho to moje divadelní vystoupení překvapilo, možná se mu to do tý doby nikdo neodvážil takhle říct. Chtěl něco odseknout, ale jak se nadejchnul, tak na něj přišlo kejchnutí. Ani si pořádně nezakryl pusu a já chytla do obličeje další spršku bacilů. Honzo, ty víš, že jsem hodná ženská, ale ten moment nejenže jsem nebyla za dámu, já už byla rovnou za saň. Za tu sedmihlavou: „Váženej pane, jestli v sobě máte aspoň špetku slušnosti a ohledů k ostatním, tak tady vocaď koukejte vypadnout!“ Nic lepšího mě v tu chvíli bohužel nenapadlo, bylo pondělí brzy ráno a nejmíň čtyři z těch mejch sedmi hlav ještě spaly.
„Si bystupte, paní, jestli se vám děco nelíbí, já bás klidně pustíb.“ Zahuhlal ironicky.
A mně bylo jasný, Honzo, že s tímhle hulvátem nic nesvedu, tak jsem radši vyklidila pole a na další zastávce vylezla ven. Jak jsem na něj byla naprdnutá, tak jsem mu chtěla šlápnout na nohu, já vím, bylo by to zbytečný gesto. A stejně by mi to už bylo houby platný. Další autobus vynechal, já na tý zastávce promrzla, a ačkoli jsem se cpala vitamínama horem dolem, večer mi začalo bejt blbě. A do rána jsem na tom byla nemlich stejně mizerně jako on.
Tak jsem zůstala v posteli, abych to nešířila dál, už tak je toho plná Praha. Dost na tom, že to ode mě chytil Franta, sice se na mě bál i podívat a odstěhoval se do obýváku, ale stejně mu to nebylo nic platný.
***
Poslední Maruščiny věty už tolik nesršely jejím pověstným humorem, zněly spíš odevzdaně. Tušil jsem, která bije a chtěl tu vzácnou dámu nějak povzbudit, ale nevěděl jak, tak jsem se jí pokusil trochu popíchnout: „Víš, Maruško, ty jsi stejně bezvadná ženská. Sama jsi po nemoci, doma máš maroda a ještě se kvůli mně pečeš s buchtama. Dík.“
Chytla se, holka, jako ryba na háček: Zajiskřila hnědýma očima a tváře jí maličko zrůžověly: „Ale kdepak pro tebe, tohle je jenom pár pro chuť. Přece znáš Frantu a dovedeš si představit, jak si tu rýmičku, ten dáreček ode mě užívá. Těma buchtama ho léčím, když mi začne doma moc skuhrat, tak jednu vezmu a zacpu mu s ní pusu.“ Jiskry v Maruščiných očích vystřídal stín zamyšlení: „No nic, Honzo, budu muset vyrazit a zkontrolovat, jestli mi doma neumírá.“
Chtěl jsem ji ještě chvilku zdržet od toho domácího starání, a tak jsem nenápadně kývnul na servírku, aby nám donesla po sklence třináctého pramene. Marušku můj průhledný pokus rozesmál, až se škvírka na její hrudi mezi knoflíky bílého svetříku roztomile zahoupala do stran.
„Dík, stejně seš rošťák. Ale jestli mě to dneska nenecháš zaplatit, tak už s tebou příště nikam nepůjdu a žádný buchty ti nedám.“
