„Honzo, pojď, sepíšeme petici. Celosvětovou. Přidá se k nám spousta lidí ze všech kontinentů a bude nás tolik, že donutíme mocné tohoto světa, aby nám umožnili normálně žít. Beze spěchu a bez každodenních stresů.“
Maruška toho měla včera asi fakt dost. Zvysoka zapadla do maličkého měkkého křesílka v příjemném koutě vinárny, až se mým očím postarala o příjemnou podívanou. Ale to sem nepatří.
„Představ si, ráno jsem se chytla s Frantou. Kvůli úplný blbosti. Už léta máme takový rituál, že první jarní den chodíme k Nováčkům na svařák utopit zimu. Mně najednou vypadlo, že jaro nezačíná jednadvacátýho, jak jsme se kdysi učili ve škole, ale už o den dřív. Tak jsem mu řekla, že mám po práci spicha s Lenkou a on hned vylítl, že jako tradice je tradice, Nováčkovi se budou zlobit, a tak vůbec. A jak byl ráži, tak hned začal o letním čase, co začíná za týden a o kterým se spolu neshodneme. Já ho mám ráda, jemu vadí. Tak jsme se chvilku kousali, pak nás to sice trochu přešlo, ale už mi to nebylo nic platný. Ujel mi autobus, druhej se coural, jak to tam u nás máme rozkopaný a já přišla pozdě na poradu vedení. Šéf metal blesky, no však si to dovedeš představit.“
Maruška si uždibovala prťavou lžičkou z talířku větrník a jak byla v ráži, spadnul jí drobek toho sladkého potěšení za výstřih. Ztvrdla v rysech, vteřinu dumala, jestli má prchnout na záchod, pak mávla rukou a nenápadně ho začala lovit ubrouskem. Chtěl jsem se tvářit, že se jako nedívám, ale rozmyslel jsem si to a zvolil jinou taktiku léčby, když měla ten den blbec. Nápadně jsem upřel zrak na její snažení, „jé, Maruško, tobě to sluší, můžu se podívat zblízka?“ Zabralo to, vylovila drobek, zaškaredila se, „Honzo, nech toho, nebo to po tobě hodím.“ Nasměrovala ruku, jakože tím drobkem po mně fakt mrskne, pak si ho rychle šoupla do pusy, labužnicky se olízla a pohrozila mi prstem: „Nic ti nedám, ten je můj.“ A poprvé od toho žuchnutí do křesílka se usmála.
Pak si už s šibalskými plamínky v očích začala stěžovat, jaká je otrokyně času. Minulý týden se zdržela v práci a prošvihla s vlčákem Arturem očkování, na veterinu dorazila pět minut po zavírací. „Víš, Honzo, věčně nestíhám, pokaždý mě něco zdrží a já kvůli tomu pořád chodím pozdě. Všechno máme nalajnovaný, datumy, hodiny, nežilo by se nám bez toho líp? Pojď, sepíšeme petici, aby se zrušil ten civilizační výdobytek číslování dnů a hodin.“
Maruška vstala, protáhla se úzkým prostorem okolo mého křesílka a vydala se „na panenku.“ Možná mi chtěla udělat radost a nějak přesvědčit k té petici, a tak se schválně courala a vlnila svými boky, širokými tak akorát. Zamyslel jsem se. Něco na tom je. Zvířata dny ani hodiny nepočítají. Našim kočkám je úplně jedno, jestli mi zvoní budík nebo nezvoní, když mají pocit, že se moc dlouho válím v pelechu, tak si mě prostě probudí, ať je pět nebo osm. Když přijde Maruška domů později, tak se její Artur nepodívá významně na hodiny a otráveně nevrčí, naopak má radost, že ji konečně vidí.
Vrátila se z „panenky“ a já do sklenic rozdělil posledních pár kapek z láhve šedé Rulandy. Poválela víno ve sklence proti světlu a zasněně pozorovala jeho jiskru: „Víš, Honzo, až nebudou existovat hodiny ani kalendář, nebudu se muset bát, že mi v tom krámě s křupavýma rohlíkama zavřou před nosem. Nebudu mít za zlý Frantovi, když to večer trochu přetáhne u piva s kámoši. Nebudu se honit, aby mi ujel autobus a potom nadávat, že má zpoždění. Nebudu mít nerváky, že to v práci nestihnu se závěrkou. Nebudu se s nikým hádat, kdy vlastně začíná jaro nebo podzim a jestli by bylo lepší, kdyby letní čas nebyl.“
Maruška tichoučce, jakoby něžně odložila prázdnou skleničku na stůl. „S tou peticí je to samozřejmě fór, ale představ si, že se mi ulevilo, když mě Lenka volala, že dneska nemůže a já se s ní nemusím sejít přesně v sedm. Ona je na tohle pečlivla a mně je pokaždý trapný, když na mě čeká. A taky jsem ráda, že Franta nakonec zrušil tu návštěvu u Nováčků, nebudu muset koukat, jak nervózně podupává v předsíni, že tam máme být pintlich v osm.“
Zvedli jsme se a já jí podržel kabát. Lehoučce se o mě otřela, jako když vám chce kočka projevit přízeň, nic víc, nic míň. Pak koukla na hodinky: „Tak se nezlob, že jsem tě zdržela s takovou blbostí, ale teď už poběžím, chtěla bych nějak urovnat to nepovedený ráno s Frantou.“
Cestou na metro mě napadlo, že bude přece jen lepší ten čas nerušit. Jsme jenom lidé a někdy se s tou svou nebo s tím svým ve spěchu trochu chytneme. Nebýt toho časového presu, připravili bychom se pak o ty nádherné chvíle vzájemného urovnávání. Najednou jsem se začal hrozně těšit domů.
