„Koukám, že ty seš taky už nějakou dobu po očkování, že jo?“ Touhle překvapivou otázkou mě uvítala Maruška ještě dřív, než jsme stačili dosednout na dřevěné židličky naší oblíbené cukrárenské zahrádky.
„Co... cože?“ Zeptal jsem se poněkud zmateně. Moc jsem totiž slova své blonďaté kamarádky nevnímal. Bylo horké odpoledne letního dne a moje oči hledaly nějaké potěšení po celodenním zírání do počítačové obrazovky v práci. Našly je při pohledu na Maruščinu barokní postavu, oděnou do natěsno přiléhavých lehoučkých letních šatů. „Promiň,“ dodal jsem honem ke své otázce, „nějak jsi od minula zase zkrásněla a já teď kvůli tomu přeslechnul, na co ses mě vlastně ptala.“
Maruška konečně dosedla a vyprskla smíchy: „Houbeles zkrásněla, přibrala jsem, jestli to chceš vědět. A ty taky, jak koukám, jenže na tobě to není tak vidět a kdyby sis nevzal těsný tričko, ani bych to nepoznala. Ale nic si z toho nedělej, ztloustne většina národa a já už vím proč.“ Načež Maruška přivolala mávnutím ruky servírku a objednala nám: „Dvakrát turka bez cukru a dvakrát větrník. Ale pořádnej, prosím vás, žádný cukrářský miminko, teď už je to stejně jedno.“ Servírka s dlouhými tmavými vlasy a maličkou náplastí pod levým ramenem byla mladičká a vyzáblá jako lunt. Maruščinu závěrečnou poznámku přešla s úsměvem a na obranu svého podniku podotkla, že budeme určitě spokojení, protože oni ty moderní prťavé zákusky rozhodně nevedou. Načež se otočila na podpatku a bezmála rychlostí světla zmizela jako žížnivá čára.
„Ptala jsem se tě, jak dlouho seš po očkování, Honzo, já už skoro dva měsíce,“ vrátila se Maruška na začátek našeho rozhovoru.
Zamyslel jsem se nahlas: „No, první dávka na začátku května, druhá po půlce června, tak si to spočítej, Maruško. A proč se vlastně ptáš, copak to není jedno?“
„Není, Honzo, opravdu není.“ Maruška teď znenadání změnila výraz. Maličko si srkla kávy, vzala si pořádné sousto větrníku, zatvářila se smutně a zahovořila vážným hlasem. Tedy naoko smutně a naoko vážným, už ji znám natolik dlouho, že bezpečně rozpoznám, kdy ji něco opravdu trápí a kdy si ze mě jen utahuje. Ale nedovolil jsem se ji přerušovat a ona pokračovala: „Víš dobře jako já, že očkování má miliony neblahých vedlejších účinků. Stačí si přečíst pár článků, člověk se hned diví, že na to ještě neumřel a začne se bát, jestli vůbec dožije zítřejšího rána. Já na tyhle řeči nikdy nedala, nechala jsem se naočkovat hned, jakmile to bylo možný, abych neměla strach, že někoho nakazím, nemusela se trápit těma hloupejma testama a taky abych maličko zvýšila celkovou proočkovanost. Ale teď toho lituju, vidím, že jsem udělala chybu, jen se na mě podívej pořádně.“ Na dotvrzení svých slov Maruška couvla s židličkou a dala si ruce za hlavu.
Rozhodl jsem se, že budu hrát její hru a neporuším zdánlivou vážnost situace: „Maruško, ale já na tobě nic špatnýho nevidím. Rohy tu nenarostly, pubertální beďary taky nemáš, vlasy ti nevypadaly a oči náš jasné jako dvě studánky. No, a že by tě někdo dálkově ovládal přes čip, na to taky nevypadáš. Ať koukám, jak koukám, vidím před sebou akorát nádhernou ženskou, u který je pořádně za co vzít. Pomalu začínám litovat, že jsem stará konzerva, nejdu s dobou a nejsem přívrženec té dnes tolik propagované polyamorie.“
„Kuš, zlobíš! Dost nebo to řeknu tvojí Soně!“ Maruška potěšeně zajiskřila očima, na moment vypadla z role smutné dámy, ale pak se do ní hned zase vrátila: „Dočetla jsem o nejnovějším vědeckém poznatku, který tvrdí, že očkování proti koronaviru způsobuje u drtivé většiny populace plíživé a zcela nekontrolovatelné přibírání na váze. Psalo se tam cosi o množení tukových buněk, hromadění tekutin v těle a bylo tam uvedeno bůhvíkolik odborných výrazů, kterým já nerozumím. Ale tomuhle rozumím, koukej.“ Maruška si teď přejela dlaněmi přes roztomilé faldíky na břiše dál do stran obloukem na své široké boky. „Ten článek nelhal, Honzo, zas je mě víc, a jestli se ti to líbí, tak ses asi vážně zbláznil.“
„Asi máš pravdu,“ posunul jsem s naprosto seriózním výrazem ve tváři další figurku na šachovnici Maruščiny hry, „původně jsem si myslel, že na vině mého navýšení váhy bylo přežírání se na dovolené, ale jak tě tak poslouchám, začínám ti věřit. Vám ženám ta kilečka přidávají na kráse, ale u nás chlapů to zas tak moc neplatí. A jen tak mimochodem, všimla sis té náplasti na servírčině paži?“
„Všimla,“ odpověděla Maruška jedním slovem a varovně zakoulela očima.
Já si však jejího varování nevšimnul: „Víš, Maruško, ono to nakonec s tímhle tloustnoucím vedlejším účinkem očkování nebude tak zlé. Ta servírka je sice hodná, ochotná a hezká, ale je šíleně hubená, a jestli má kluka, tak ten aby ji pokaždé hledal v posteli radarem. Pokud ten flastřík znamená, že byla na očkování, tak aspoň přibere a trochu se zaoblí.“
„Promiňte, že vám do toho skáču,“ ozvalo se znenadání za mnou, až jsem se leknutím pobryndal kávou. Byla to ta servírka, Maruška musela vidět, že moje nejapné úvahy slyší, varovala mě marně a já se teď před tou dívčinou cítil trapně. Nicméně ona poněkud nevěřícně pokračovala: „Já byla fakt dopoledne na očkování, myslíte, že se po tom opravdu tloustne?“
Nedalo se nic dělat, teď už musela Maruška s pravdou ven: „Ale kdepak, slečno, celé jsem si to vymyslela, chtěla jsem si z něj jen maličko vystřelit a on mi na to skočil.“ Krátce po mě loupla pohledem a pak pokračovala: „Nezlobte se na nás, jestli jsme vás zmátli, po tomhle bodnutí opravdu neztloustnete. Ale je dobře, že jste do toho očkování šla, zdaleka ne všichni jsou takoví.“
„Hm, to je škoda,“ servírka pochopila naši hru a promluvila teď už klidným, i když překvapivě trochu zklamaným hlasem: „Však já se snažím přibrat a nejen proto, že si to přeje můj přítel, hlavně kvůli sobě. Ale nedaří se mi to, ať jím, jak jím, tak většinu toho vylítám tady na place, něco vyjezdím na bruslích a o zbytek se postará hubenost, kterou máme v rodině.“
„No, očkování vám fakt nepomůže,“ ozval jsem se pro změnu já ve snaze nějak odčinit svou hloupou poznámku o radaru: „Ale jestli máte chviličku, dejte si s námi taky jeden ten velkej poctivej větrník, jak jste nám před chvilkou přinesla. Zveme vás, ten má spoustu cukru a proti podváze zaručeně pomáhá.“
Servírka se sice snažila bránit, jakože nás nechce otravovat, ale Maruška mě podpořila a definitivně zlomila její odpor. Dívka tempem sobě vlastním odcupitala pryč, vzápětí se vrátila se svou porcí a pak nám předvedla světový rekord v rychlosti pojídání větrníků.
Nechtěli jsme s Maruškou tu servírku urazit, a tak jsme si nechali smích až na ven, když už jsme měli cukrárenskou zahrádku mimo dohled. Spouštěčem našeho nekontrolovatelného rozesmátí byla Maruščina závěrečná věta: „No, Honzo, já ti nevím, ale jestli ta holka dělá celej život všechno takovým fofrem, jakým běhala po zahrádce a jakým pak do sebe naházela ten sladkej zákusek, tak fakt nikdy nebude mít šanci vypadat tak vypolštářkovaně jako já.“
