Správně bych asi měl napsat Romka. Jenomže tahle ženská, vážení, vůbec nevypadá na to, že by si chtěla hrát na nějaké korektní slovíčkaření. Prostě se v tom krámě jednoho krásného dne objevila a dodala mu nevídaný šmrnc.
Nicméně začnu trochu zeširoka, abych vás uvedl do obrazu. Posledních asi sto let procházím každého všedního rána neměnným rituálem. Dávno dávníčko před kuropěním mě probudí naše dvě kočky, vytáhnou z pelechu a přimějí k naplnění misek. Poté se ze sebe v koupelnovém procesu pokusím udělat člověka, abych mohl vzápětí vypadnout na autobus a metro, a dopravit se do práce.
Cože, něco vám tam chybí? No jasně, říkáte si, že jsem se zapomněl nasnídat. Nikoli, nezapomněl, můj žaludek se totiž probouzí až se zhruba hodinovým zpožděním po zbytku těla, a tak tuto bohulibou činnost odkládám na dobu po příchodu do práce. Chodím tam brzy, mám na to klid a můžu se v pohodě nabaštit dřív, než se dostaví úředníci a začnou něco chtít.
Jenomže k tomu, abych mohl uspokojit svůj žaludek, potřebuju pochopitelně proviant. Dřív to bývalo jednoduché, skočil jsem do lahůdek a vybral si dle svého přání, třeba vlašák nebo žervé, tlačenku nebo lučinu. A k tomu pečivo. No jo, ale jak komercionalizace pražského centra pokračovala dál a dál, tak všechny normální krámky zmizely a nahradila je zařízení, uzpůsobená na tahání peněz z cizinců. Snídani bratru za šedesát kaček a víc fakt nechci, vy snad jo?
Poslední léta jsem tedy musel přejít na trochu jiný režim. Různé ty vlašáky, lučiny nebo paštiky si pořizuji o víkendu u nás v rámci rodinného nákupu na týden, v pondělí ráno je odnesu do práce, šoupnu do ledničky a další dny si z nich beru. Jenomže rohlíčky, houstičky, přátelé, na ty si potrpím pěkně čerstvé a křupavé. Kdo by taky chtěl tři dny starý gumák, co myslíte?
Na okraji Prahy na Černím Mostě, kde přesedám z busu na metro, je pár krámků, v nichž kromě baget za majlant prodávají i ono mnou vytoužené čerstvé pečivo. A to už se dostávám k jádru věci, k maličkému pekařství nejmenované značky, umístěnému hned vedle vstupu do stanice. Otevírají tam v šest a jsou tam bůhví do kolika, prostě celý den. A řeknu vám upřímně, holky prodavačky to tam nemají jednoduché, neměnil bych s nimi. Však se tam taky pěkně obměňují a jen málokterá ten nápor vydrží delší dobu.
„Dobrý den, dva rohlíčky jako obvykle? Dnes jsem tu naposled, ke konci měsíce/roku končím,“ slýchám občas. A vždycky mi přijde líto, že té hbité hubené postarší černovlásce nebo pomalejší mladší plnější blondýnce došly nervy, už ji tam neuvidím a budu si muset zvykat na někoho jiného.
„To bude zas den. Pekař přijel se zpožděním, odpoledne mě nemá kdo vystřídat, čeká mě papírování a navíc tu budu i celý víkend.“ Slýchával jsem v poslední době od melírované dámy tak padesát plus, která tam donedávna byla jako jediná. Uhoněná hned po ránu od kmitání mezi kávovarem, ohřívačem párků v rohlíku, pultem se sladkým, pultem se slaným a kasou. Když se čirou náhodou stalo, že jsem tam byl sám, otřela si orosené čelo, ulevila vyřčenou větou a vyslechla ode mě rádoby konejšivou odpověď, kterou jsem ze sebe dokázal s napůl spícím mozkem vysoukat. Snad jí to trochu pomohlo. Možná, většinou se dokázala při rozloučení i trochu opatrně usmát.
A pak najednou, se tam onoho rána tak tři, čtyři týdny zpátky místo melírované objevila cikánka.
Moment, zeptám se vás narovinu, máte předsudky? Co uděláte nebo si pomyslíte, když narazíte na Romku někde, kde byste ji nečekali? Instinktivně si sáhnete na šrajtofli, přestože od vás tu dámu dělí pult? Řeknete si, že si musíte dát majzla? Dokonce se pro jistotu otočíte na podpatku a jdete radši jinam? Nebo jste v pohodě, neřešíte a berete to, jakoby tam byl kdokoli jiný?
Já se akorát stačil kratičce zadivit, protože Romky tak často za pultem nestávají, to už bych tam spíš čekal Ukrajinku, nebo někoho podobného, co si budem. Pak hned nastal tanec, jaký dokážou snad právě jenom Cikánky, to vám teda řeknu.
„Dobrý den, pane, čím vám mohu posloužit?“ Široký úsměv, úklona hlavy, úkrok doprava, úkrok doleva, zavlnění v bocích.
Být na tmavé typy žen, mladší a nezadaný, svrběla by mě pusa odpovědět: „Posloužit? Sama sebou.“ Leč ve skutečnosti jsem se zmohl akorát na své obvyklé: „Dva rohlíky, prosím.“
Rychlý, jakoby plavmý obrat, přesun k přepravce s pečivem, otočka zpátky, opět úsměv, podání zboží do ruky a převzetí mincí. Pak: „Počkejte, pane, ještě vám musím vrátit dvě koruny,“ nu, odpusťme jí to, neznala mě a zřejmě nepochopila mé gesto, že na tu desetikačku fakt nechci zpátky.
A na závěr rozloučení, po kterém se i takový otrlý odpůrce brzkého ranního vstávání jako já začne těšit na zítra, že ji tam zase uvidí, přestože jako žena vůbec není jeho typem.
No, co vám mám povídat, nedivil bych se, kdyby tahle cikánka dokázala svým přístupem prosvítit ráno i těm nejzarputilejším morousům. Teď se s melírovanou dámou tak nějak nepravidelně střídá, někdy tam dokonce bývají obě najednou. A představte se, že ta milá melírovaná už nepůsobí tak uhoněně, jako když tam byla sama, a já se jí vůbec nedivím, budiž jí to přáno.
Už se vám někdy stalo, že jste se před Romy zastyděli za své chování? Čekali byste, že taková situace může vůbec nastat. Nečekali, chápu. A přece, mně se to stalo minulý týden.
„V klidu, paní, vezmete si radši tu bagetu s tuňákem nebo housku se šunkou a sýrem?“
„Já nevím... Tak snad toho tuňáka.“
„Budete si přát něco dalšího.“
„Asi ano, dva povidlové koláčky... Nebo ne, počkejte, radši tvarohové. A ne housku, ale přece jen bagetu s tuňákem.“
„Ano, prosím, mladá paní. Ještě si vezmete něco dalšího?“
Takhle nějak začal a další dlouhé minuty pokračoval rozhovor cikánky se zákaznicí onoho rána, když jsem já a několik dalších lidí za mnou pospíchali do práce. Jediné, co mírnilo naši nervozitu, byl fakt, že stará paní zákaznice byla nevidomá, pomalu se orientovala a nemohla si prohlížet nabízené zboží. Byla to pro nás taková zkouška vlastního ega, ve které jsme až na jednoho nervózního mladíka uspěli na známku, za kterou se snad nepropadá. Nicméně ochota cikánky vůči oné nevidomé staré paní byla nevídaná, a když jsem si dal všechny její dosavadní projevy dohromady, napadla mě zvláštní myšlenka - jestli může být někdo vtělením života, tak je to právě ona.
„Prosím vás, mohl byste jí otevřít dveře?“ Pobídla mě cikánka poté, co nevidomá paní dokončila svůj nákup. Dveře jsem otevřel, podržel a přitom se hluboce zastyděl, že mě to nenapadlo samotného. A vůbec mě neomlouvalo, že jsem pospíchal do práce, abych si mohl v klidu zbaštit ten vlašák s čerstvými rohlíky, než dorazí úředníci a budou něco chtít. Prostě ta cikánská holčina, nad níž by možná leckdo ohrnul nos nebo si ohlídal peněženku, nám toho rána ukázala, že má v sobě víc lidskosti než my všichni dohromady, kteří jsme tam stáli a čekali za nevidomou paní s bílou hůlkou.
Jasně, chápu, možná si teď někdo z vás pomyslí, že to byla výjimka, taková bílá vrána mezi jinak zlými a nepřizpůsobivými Romy. Přestože mám zkušenosti takové i onaké, tak tohle mi nepřísluší posuzovat a ani bych to dělat nechtěl. Jakkoli se v tom pekařství prodavačky často obměňují, doufám, že zrovna tahle divoká cikánská kočka tam vydrží co nejdýl. Bylo by to ku prospěchu nejen její melírované kolegyni, ale i všem nám zákazníkům, co si tam chodíme kupovat něco k snědku.
