„Maminko, proč ten pan bezdomec tolik smrdí?“ Na ty dvě byl hezký pohled. Štíhlá tmavovlasá maminka s mladičkou dámou jakoby si z oka vypadly. Přistoupily na Palmovce a usedly naproti mně na dvojsedačku ve vagónu metra.
V těch místech se to různými týpky jen hemží a dámy zřejmě musely projít těsně kolem nějakého človíčka, který si ustlal ve vstupu do metra pod schody. „Jaruško, říká se bezdomovec.“ Dala se maminka do vysvětlování, „protože nemá domov, nemá kde bydlet a ...“ „A nemá koupelnu, aby se mohl umýt.“ Skočilo jí pohotově do řeči děvčátko a dodalo: „A tak smrdí, jako náš Artík, když se v něčem ošklivém vyválí.“ Přednášky o koupání psů a bezdomovců byla maminka ušetřena, neboť Jaruška už jen symbolicky nakrčila nosík a začala se dožadovat obrázkové knížky o dracích. Mamka se usmála, vytáhla příslušnou literaturu a s dcerkou se pustila do vážné drakologické debaty.
Též jsem otevřel knížku, ale nebylo mi dáno se nadlouho pohroužit do napínavých vět od Agathy Christie. Metro se více zaplnilo a o pár stanic dál se vedle naší trojky těsně k Jarušce postavil zajímavý pán. Takový, jakého by člověk v metru nečekal. Ač se v oblékání moc nevyznám a módní trendy jsou mi dost cizí, tenhle vypadal na něco extra. Slušivý, zřejmě dost nákladný oblek, kožená diplomatka. Asi nebyl na cestování v MHD příliš zvyklý a snažil se tvářit, jako by tam mezi námi ani nebyl. Možná to byl nějaký vysoký manažér nebo vrchní ředitel, kterému se porouchalo auto, onemocněl mu řidič a on na poslední chvíli nesehnal taxík, čert ví.
Maminka s Jaruškou právě probíraly otázku počtu hlav u saní a dospěly ke třem, což bylo zřejmě maximální číslo, do kterého uměla maličká zrovna počítat. „Zelená s červenou spí a modrá hlídá, víš, podívej,“ ukazovala mamka na obrázek a Jaruška se hbitě dotázala: „Jestli už nejede princezna?“ Úvahy a výživě draků přerušil ten elegantní pán, začal se divně ošívat. Trochu zbledl a zdálo se, jakoby chtěl najednou být menší a menší, až úplně nejmenší. Myšlenku, že by zalekl pohádkových draků, jsem zavrhl.
Nu, může se to stát komukoli z nás. Vnitřní trávicí procesy bývají nevyzpytatelné a občas záludné, jsou chvíle, kdy si člověk prostě ulevit musí. Cítí se pak trapně, někdo se tváří jakoby svému okolí říkal: „To ne já, to musel být někdo z vás,“ jiný se prozradí provinilým výrazem. Chápu, že pro pána, který si na sobě dává opravdu záležet, byla ta silně aromatická produkce dost nepříjemná.
Jaruška vzhlédla od draků, opět nakrčila nosík, krátce pohlédla na pana manažera a pak se obrátila ke své mamince. Bylo vidět, že je slušně vychovaná a citlivé otázky nechce vykřikovat na celé kolo tak, aby jí každý slyšel. Jenže jsme zrovna stáli ve stanici, a tak její polohlasná otázka byla i tak dost zřetelná: „Maminko, tenhle pán je taky bezdome... bezdomovec, i když je tak pěkně oblečený?“ Maminka zrudla, položila si prst přes ústa, a jak hned nevěděla co říct, vypadlo z ní: „Jaruško, mlč, takhle o něm nemluv, on za to přece nemůže.“
Ještě jsme stáli ve stanici, a tak pan manažér stačil prchnout. Na naše dámy vrhl napůl podmračený a napůl zoufalý pohled, načež zmizel. Ani jsme se nedozvěděli, co s ním bylo dál, zda jeho vnitřní procesy měly nějaké další naléhavé pokračování nebo zda ho jen vyhnala Jaruščina nevinná otázka.
Mamce se zjevně ulevilo, zvedla oči a naše pohledy se na moment střetly. Zatvářila se maličko rozpačitě, já se kapánek usmál. A pak přišlo nevyhnutelné. Něco, co se do dopravního prostředku v takové situaci rozhodně nehodí. Vůbec jsme nebrali ohled na to, že má pan manažér zřejmě nějaký problém, rozesmáli jsme se na plné kolo. A Jaruška? I když to asi plně nechápala, zvonivým dětským smíchem se přidala k nám. To víte, smích je nakažlivý.
