Ranní metro, svážející lidi do centra, bylo při odjezdu z konečné tak zpola zaplněné. Pár lidí stálo, našlo by se však ještě i několik volných míst pro sezení chtivé cestující, kteří se k nám přidají na následujících stanicích.
Zalistoval jsem v oné zprofanované tiskovině, kterou kameloti rozdávají na stanicích zdarma a jíž si beru za účelem nastartování svého ještě napůl spícího mozku. „Sem šestku? Ale ne, blbost, musíš tam napsat trojku nebo to zase zvořeš jako včera.“ Své okolí jsem praktiky nevnímal a z meditování nad zrádným sudoku mě vytrhla až věta, která sice nebyla vyslovena příliš nahlas, ale svým obsahem si přece jen proklestila cestu k mé pozornosti.
„V klidu si k tomu sedněte, paní.“ Zvedl jsem oči od novin a uviděl chlapíka v revizorské uniformě, jak s příslušným odznakem v ruce hovoří ke zhruba padesátileté ženě. Bezmyšlenkovitě jsem sáhl k náprsní kapse s kartičkou v očekávání, že za moment přijdu na řadu a můj zrak se chtěl zatím vrátit k záludným číslicím. Koutem oka jsem však stále registroval dění okolo sebe.
„Tak moment, tady něco nehraje,“ pomyslel jsem si a definitivně odložil noviny. Žena usedla na volné místo proti mně, my se na okamžik střetli pohledem a její tváří prolétl stín ostychu. Byla sice upravená, ale prostá všech šperků nebo líčení. Čistá, leč notně ošuntělá bunda už musela mít svá nejlepší léta za sebou a sešmajdané botky jakoby hovořily samy za sebe: „Už toho máme dost, jsme staré a unavené, ale stále dokážeme zvládnout všechno, protože nemáme žádné kamarádky na vystřídání.“ Ženiným vlasům by slušelo dobarvení a ústům oprava předních zubů. Chvilku se přehrabovala v kabelce a mě ani nepřekvapilo, když místo jízdenky vytáhla občanku a s odevzdaným studem si u toho povzdechla.
„Namístě byste to měla levnější, chcete to zaplatit?“ Zeptal se celkem zbytečně revizor klidným neutrálním hlasem. Tiché ne, pronesené se sklopenou hlavou, jsem sotva postřehl poté, co žena podepsala protokol a brala si kopii. Revizor byl profesionál, na závěr ženě poradil, že pokud do určité lhůty uhradí pokutu v doplatkové pokladně nebo online, bude ji to stát míň. Žena se po jeho odchodu schoulila na sedačce, jakoby zalezla sama do sebe ve snaze být neviditelná.
Možná to byla jen banální příhoda, jakých se stává denně spousta, ale já už se ke svému sudoku nevrátil. Žena po pár stanicích tiše zmizela a přiměla mě k zamyšlení. Jaká vlastně je? Ne mladá, leč i ve své zralosti navzdory zanedbanému vzhledu svým tichým stydlivým způsoben elegantní. Snad vnitřně elegantní. A pravděpodobně ne líná, její upracované ruce tomu rozhodně nenasvědčují.
Z jejího obtížně skrývaného studu lze usoudit, že není z těch, kteří se běžně vozí načerno a nepřímo tak okrádají ostatní platící cestující. Jela do práce, má-li vůbec nějakou? Nebo na pracák či kamsi na pohovor? K doktorovi? Možná za jinou svou povinností? Snad postarat se o někoho blízkého? Pravděpodobně ano, nevypadala, že patří mezi bezdomovce a od nekřesťansky brzkého rána do pozdního večera jen tak bezcílně ubijí čas v MHD.
Otázky se mi honily hlavou. Vzpomněl jsem si na různá individua, která člověka denně oslovují, táhne z nich alkohol, a když nedostanou bakšiš nebo cigáro, nahlas vás nevybíravým výrazivem pošlou ke všem čertům. A pak mi vytanuli na mysli ti, kteří než aby si špinili ruce prací, radši si chodí na úřady jen pro dávky, předbíhají ostatní a na úřednice či ostatní lidi jsou arogantní.
Možná se mýlím, ale tahle ta žena z ranního metra mi připadala jiná. Neznám okolnosti a mohu jen hádat, ale přišlo mi jí líto. Kdybych dnes náhodou ulovil zlatou rybku, tak bych k ní měl jen jedno jediné přání. Poprosil bych ji, aby té neznámé chudé dámě zařídila obyčejné důstojné lidské žití.
