Chlapi jsou lenoši a všechnu práci nechávají na ženských

Tak tohle je bohapustá lež a pokud to někdo tvrdí, může ho omluvit pouze jediné. Že totiž slepě věří pověrám. Konkrétně pověře, která praví, že kocouři myši neloví a tuhle kočičí povinnost nechávají na samičkách.

Mnohdy to bývá spíš naopak, pokud mají kočičí mňaudámy po tlapce nějakého kocoura, rády přenechávají tuto „špinavou práci“ jemu.“

Poprvé jsem se o tom na vlastní oči přesvědčil, když jsme měli černého Damiána s tříbarevnou Lindou. Mimochodem, tvrzení, že černá kočka nosí smůlu, je taky blbost, Damián vnášel do naší smíšené kočko-člověčí smečky štěstí. Ale abych to nezamluvil, Damián s Lindou měli volný přístup ven, tehdy tu ještě nebyl takový provoz na hlavní silnici a nemuseli jsme je tudíž omezovat uzavřeným zahradním výběhem.

Nu a ten černý kocourek se nám pravidelně na několik hodin ztrácel. Zpočátku jsme sice o něj mívali trochu obavy, ale brzy jsme poznali, že strach byl zbytečný. Damián podnikal lovecké výpravy a většinou se z nich vracel s myší v tlamičce. Podezírali jsme ho, že pokud se vrátil s prázdnou, nedalo mu to a svou kořist zkonzumoval hned na místě.

Když ji však donesl až domů, někdy byla ještě živá a on, kočičí gentleman ji nezřídka nabídl Lindě nebo rovnou nám. Zůstával sice nedoceněný, ani ta kočka si od něj nabídnutou potravu nevzala, natož my lidé. Ale tento nevděk mu na jeho oblibě v myšilovu nic neubral, tomuto bojovému umění se věnoval skoro do svých posledních dnů tedy do úctyhodných patnácti let kocouřího života. Když poté Linda „ovdověla,“ bylo nám trochu líto, že se už na zahrádce ani v domku žádné ulovené myši neobjevují.

Vše nám trochu překvapivě začali nedávno vynahrazovat Santík s Rózkou. Překvapivě proto, že mají k dispozici pouze omezený zahradní výběh o rozměrech zhruba tři krát tři metry. Holt se nedá nic dělat, lidský pokrok nezastavíš a nárůst automobilové dopravy už vůbec. První tři myší sebevražedkyně jsme nalezli na počátku léta, tedy nedlouho po slavnostním vypuštění koček do výběhu. Bylo ráno a my nedokázali zjistit, kdo z nich je přes noc ulovil, lovecký úspěch jsme tedy přisoudili oběma, kočce i kocourovi.

Po dalších několika anonymně ulovených myších se teprve včera ukázalo, kdože to má vlastně na svědomí. Přistihli jsme totiž Santíka při činu, klasických pár skoků a poté vítězoslavné vyhazování úlovku do výšky. Rózka jen nečinně přihlížela, jakoby se divila, co podivného to ten její bráška vyvádí.

Později večer bylo třeba dostat kočky z výběhu domů, potřebovaly trochu vyčesat, aby si na dnešním očkování neudělaly ostudu. A kdo si myslíte, že se ochotně vrátil k plné misce? No, samozřejmě Rózka, Santík měl jiné starosti, nechtěl se svého úlovku vzdát, až jsem tam pro něj musel vlézt oknem. Mimochodem, na očkování se oba chovali vzorně, původně jsem chtěl napsat článek, jaká tam vyváděli alotria, ale sebrali mi vítr z plachet. Nicméně abych byl k dámám spravedlivý, u těch několika předchozích myší jsme nedokázali zjistit, kdo je ulovil. Takže nelze vyloučit, že tak učinila Rózka.

Navíc je pravda, že pokud je kočka sama a nemá k dispozici lovce kocoura, dokáže se tohoto úkolu zhostit se ctí. A mnohdy ji to dokonce začne i bavit, jako tomu bylo u naší dávné mourovaté divošky Madlenky. Tu jsem coby nerozvážný puberťák občas trénoval v boji s nasazenou koženou rukavicí, za což se mi později odměnila nejen mnoha ulovenými myšmi, ale dvakrát dokonce i zakousnutou menší kunou.